Do třetice všeho dobrého, aneb LŽŠ NEkorektně

"Tak to si hezky odpočineš od zpráv a od redakce," řekl mi kolega, když jsem v práci oznámila, že se tam teď nějakou dobu neobjevím. 

"Chmh," zněla moje odpověď. Protože od novinářské práce si člověk nejlíp odpočine na letní žurnalistické škole, no ne? 

Jak Brhi jela sama na dovolenou, aneb Tatry jsou láska na první pohled

Tohle měla být původně čupirína o tom, jak je boží cestovat sama, ale je v tom moc side storek. Tak příště. 

"A to se jako nebojíš?"
"Vždyť spadneš ze skály!"
"Jsi pitomá?"
"Sežere tě medvěd!"

Tímto bych ráda poděkovala všem, kteří se mě od osamělé cesty do Tater pokoušeli odradit. S každým dalším pokusem o varování se mi v hlavě ozývalo čím dál hlasitější: "A just jo!" 

Takže díky. Jela jsem sama a bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat.

#4 čupirína: Když si koupíš kytku pro radost

Co je čupirína? 

"No, je to trochu smutný, ne?" zeptal se mě kamarád, když jsem mu vysvětlila, že jsem koupila kytku sama sobě. 

A já mu musela vysvětlit, že je to naopak jedna z nejbožejších věcí, kterou pro sebe holka může udělat. A budu to klidně vysvětlovat pořád dokola. Takže here we go. 

Jednou za deset let, aneb co jste hasiči...

"Dědo, zatancujeme si!" projevila jsem nadšeně svou prosbu chvíli před začátkem oslavy 110. výročí založení sboru dobrovolných hasičů. U nás v srdci Vysočiny se totiž bavíme pouze jednou za deset let.
"Seš blázen? Mě bolí nohy!"
Nohy ho bolely, to jo. Ale frťana do sebe klopil jednoho za druhým.

Aneb chcete vědět, jak probíhají příležitostné oslavy na malých vesničkách? Směle čtěte dál. 

Máme plán, aneb osm hodin čekání je přeci úplně v pohodě

- Jakej je plán?
+ Bejt první.
* Beru.

A s tímhle heslem jsme se s devítihodinovým předstihem vydaly do Letňan. První jsme nebyly ani zdaleka. Ale v metru se aspoň ještě dalo sednout. 

#3 čupirína: Když jsi svoje nejlepší kámoška

Co je čupirína? 

Tenhle článek měl být původně o tom, jak je hrozně super běhat a neřešit, jak rychle běžíte nebo kolik toho za určitou dobu uběhnete. Píšu ho totiž po tom, co jsem přišla z posilky. Ještě když jsem slízala z pásu a drobátko se mi zamotala hlava kvůli náhlýmu přechodu z pásu na zem, byla jsem si jistá, že naškrábu něco o aktivitě, kterou jsem na gymplu nenáviděla a pravidelně sabotovala. Ale pak jsem si to rozmyslela. 

Brhi zase v kostele, aneb díky, Bože, že nemáš termokameru

Rok se s rokem sešel a já se nechala uvrtat do toho, abych v neděli vstávala v šest ráno. Když mě babi tahala z postele, brblala jsem si, že doufám, že za tohle snad aspoň půjdu do nebe. Well, za všechno, co se mi během hodinové mše honilo hlavou, jsem si nejspíš vysloužila expresní jízdenku mezi rozžhavené kotle a rohaté pekelníky. 

Takže tímto bych ráda upozornila věřící, kteří svou víru berou vážněji než já, aby raději přestali číst. Protože by mě pak možná chtěli do toho pekla poslat rovnou. 

#2 čupirína: Když máš dog friendly kancelář

Co je čupirína? 

Vypadá to děsně zbytečně, ale věřte mi, že kdyby se v každý kanceláři nacházel páreček mazlivých retrívrů, happiness manažeři by neměli co žrát. 

#1 čupirína: Když tvůj bejvalej zbouchne holku a nejsi to ty

Co je čupirína?

A bacha jo, tohle jsem náhodou nevystalkovala, tohle se ke mně neslo ze všech stran, že bych to nemohla ignorovat, i kdybych chtěla.

Jak jsme založili alko point a šli spát moc moc pozdě...

„Pitomá cílevědomost,“ mumlala jsem si, zatímco jsem po namrzlém chodníku cupitala směrem ke kulturnímu domu. 
„Jáá už jdu ze schodůů, fakt!“ dušovala jsem se ještě před deseti minutami Ančí do telefonu ve chvíli, kdy jsem si malovala pusu na červeno a ujišťovala se, že v těch šatech nevypadám jako cukrová vata zkřížená s bonbonem. Šla jsem zas pozdě. Ale copak můžu za to, že jsem ten životopis na další novinářskej workshop musela odesílat až na poslední chvíli?! Kdybych to neodeslala, tak si ples našeho gymplu snad ani neužiju. A že jsem si ho teda užila, jak se patří…

My děkujeme!

Aneb sentimentální článek plný vděčnosti za to, že jsem mohla být součástí té nejlepší stáže na světě coming in 3... 2...1...

Jo a ještě než začneme, tak bych ráda podotkla, že nad tímhle článkem sedím několik hodin a... nějak nemám slov. Škoda, že se mi to nikdy nestalo v kanclíku. Aspoň by si moji milovaní spolustážisti nemuseli dávat hudbu ve sluchátkách na maximum, kdykoliv jsem se v místnosti objevila já. Což bylo v podstatě furt.