Jak jsme založili alko point a šli spát moc moc pozdě...

„Pitomá cílevědomost,“ mumlala jsem si, zatímco jsem po namrzlém chodníku cupitala směrem ke kulturnímu domu. 
„Jáá už jdu ze schodůů, fakt!“ dušovala jsem se ještě před deseti minutami Ančí do telefonu ve chvíli, kdy jsem si malovala pusu na červeno a ujišťovala se, že v těch šatech nevypadám jako cukrová vata zkřížená s bonbonem. Šla jsem zas pozdě. Ale copak můžu za to, že jsem ten životopis na další novinářskej workshop musela odesílat až na poslední chvíli?! Kdybych to neodeslala, tak si ples našeho gymplu snad ani neužiju. A že jsem si ho teda užila, jak se patří…

„Hele tady si uděláme alkopoint oktávy 2017, jo?“ zahlásil spolužák, když se nás z bývalé třídy slezlo asi deset na gaučík ve druhém patře, někde mezi barem a záchody. Ideální místo, na takové máme už několik let vytrénovaný čuch.

Ples ještě ani nezačal a už se plánovalo, co se bude dít po ňom. 

„Přece nepůjdeme spát ve tři, no ne?!“ 

Nešli, ale k tomu se dostaneme. Jednoznačně nejvíc hlasů získal poplesový plán s krycím názvem „boby a demižon“. Protože sjíždět ve tři ráno kopec, na kterém stojí poutní kostel zapsaný v UNESCU, to zní jako skvělej nápad. 

Na kopec jsme nakonec nedošli. Když se ale ohlédnu zpátky, tak jedinej dobrej nápad toho večera bylo každopádně „pojďme se vyfotit před tím, než jsme zpocený a opilý.“   

Na to, že je ta fotka z fotokoutku, tak je fakt pěkná. Jen já na ní držím cedulku s nápisem: „Alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství.“ 

Vzhledem ke stavu, kterým jsem si prošla následující ráno, bych ráda podotkla, že je toto tvrzení fake news jak hovado a jeho šíření by mělo být trestné pod pohrůžkou dvoutýdenní kocoviny.

A ano, došlo i na hlášky. 

Třeba když jsme v kulturáku plném lidí hledaly spolužačku. 

Kamarádka: Tak projdeme celé foyer a najdeme ji. 
Já: Báro, je to vestibul, kurva už.

Nebo když nás bývalá třídní zasvěcovala do tajů zodpovědného alkoholismu. 

Třídní: Prostě když dojdeš ke kritickýmu bodu, je to chyba.
Spolužák: My rádi chybujeme.

A v neposlední řadě se někteří z nás pořád nejsou schopní naučit, že naší milované třídní už dávno tykáme. 

Kámoška: Dobrý večer. 
Já: Řekni ahoj, blbko. 
Třídní: Ahój!

Pak se tancovalo. Pak se pilo. Pak se tancovalo. Pak se pilo. Pak se hádalo. (Teď to moc moc mrzí.) Pak se zase tancovalo. A pak se rozhodlo, že ve tři ráno chodí spát jenom máčky a zapadlo se do baru nedaleko kulturáku. 

Tam jsem dostála své tradici a skoro na hodinu se svým spolužákům ztratila z dohledu. Mobil jsem samozřejmě nechala na stole, jinak by to hledání měli až moc jednoduchý. Takže za těch milion fotek, co mezitím moji milovaní spolužáci stihli na můj aparát nafotit, si vlastně můžu sama, žejo. 

Co se týká detailnějších informací ohledně samotného zmizení, moji nejbližší to následující den okomentovali následovně. 

Potkan: Wow.
Sůša: Achjo, Brhi. 
Tali: YOLO. 

Já bych se držela jednoduchého: Bez komentáře. A ráda bych už jen podotkla, že za ten rozbitej gril já nemůžu. A jestli jo, tak jen trošku. 

Tak pac a pusu, lidičkové. Mějte se krásně a brzy se sem stavte. Já vám na sebe zas určo něco pěknýho prásknu. ♥

Když se po příchodu domů chceš najíst a nevíš, jestli snídáš, nebo večeříš...