My děkujeme!

Aneb sentimentální článek plný vděčnosti za to, že jsem mohla být součástí té nejlepší stáže na světě coming in 3... 2...1...

Jo a ještě než začneme, tak bych ráda podotkla, že nad tímhle článkem sedím několik hodin a... nějak nemám slov. Škoda, že se mi to nikdy nestalo v kanclíku. Aspoň by si moji milovaní spolustážisti nemuseli dávat hudbu ve sluchátkách na maximum, kdykoliv jsem se v místnosti objevila já. Což bylo v podstatě furt.

Další moment, kdy jsem neměla slov, nastal ve čtvrtek večer v hospodě, kde jsme "slavili" poslední den stáže. Měla jsem připravenej super cool proslov, který měl předcházet našemu super cool pěveckýmu vystoupení, ale ve výsledku ze mě vylezlo něco jako: 

"Buďte zticha, jdeme zpívat! Joa... je to z lásky." 

Gratuluju, Brhi, jednou z tebe bude skvělá moderátorka zpráv. Aspoň, že to vystoupení super cool fakt bylo. Pro ilustraci krátká ukázka: /respektive pro ty, kteří v hospodě blbě slyšeli, protože tenhle článek budou stejně číst jen citově zainteresovaní lidičkové/

V 9:30 nástup a v 10 porada

A potom pro kafe a poslouchat co kde kdo vykládá

Projet facebook, čeknout twitter, všechny hoaxy vyvrátit

Do 12 musíme se na grafiky obrátit

U Hrbka si dáme oběd a pak venku cigáro

A pak vrátíme se zpátky, chceme tu být na stálo

Po měsících smutných očí dostali jsme kartičku

A teď máme jméno firmy dokonce i na tričku

Zazpíváno falešně, ale z pravý lásky. Takže doufám, že ten hlasitý potlesk, který jsme si vyzpívali, šel taky od srdce. 

Jelikož jsem od přírody divná, tak mi přijde zbytečné vyjmenovávat všechno, co jsme se za čtyři měsíce v redakci naučili, protože by to zabralo věky, a navíc jsme se tam naučili přibližně všechno, co umíme. /Okay, drzá jsem odvždycky./

Místo toho bych vypíchla pár věcí, který navždy zůstanou přidanou hodnotou uplynulých čtyř měsíců.

Naučili jsme se žít bez vzduchu. Nebo si to o nás aspoň mnozí po vstupu do našeho pidi kanclíku musí myslet.

Umíme vyžít v podstatě jen na pizze a minimu spánku a to všechno s úsměvem, protože nás ta práce zatraceně baví. 

Obohatili jsme život našich dvou nejlepších šéfíků nejen o spolupráci se 14 nadšenými skoro-novináři, ale taky o tajemství komunikace na skupinových chatech. /Pro lidi narozené 1990 a dřív: Gify jsou ten klíč. Nemáte zač./

A v neposlední řadě jsme rozšířili svoje geografické znalosti a schopnost hejtovat jakoukoliv oblast v naší republice, ze které nepocházíme. Pro představu předkládám nejčastější dialogy z našeho proskleného kanclíku: 

+ Já jsem z Brna. 
- Nikdo není dokonalej. 

+ Aspoň nejsem z Brodu. Co tam děláte, se brodíte domů přes řeku??

+ Furt lepší než Trutnov. 
- Turnov!!!

Občas ale vedeme i smysluplné diskuze. Třeba jak naprosto neprůstřelně vyvrátit nějaký výrok: 

+ Musíme mít něco fakt nevyvratitelnýho. Něco jako, že je Země kulatá. 
- Ale Země přeci není kulatá.

Jsme prostě budoucí elita národa, bez které se redakce nemá šanci obejít. Body naší inteligence by se daly měřit na počet přehrání písní Baby Shark a Já volím SPD za den. O tom svědčí i následující situace, a pak už s těmi příklady končím, fakt: 

+ Neviděl jste někdo můj jednorožčí hrnek?
- Ten byl tvůj? 
+ Ne, já si ho čórla.

+ Skoč pro pizzu.
- Okay, aspoň k něčemu tu budu. 

+ Proč chodíš do redakce tou delší cestou?? 
- Protože chci pozdravit pejsky...

Tyhle postřehy se ale v našem doporučení od šéfíků (naštěstí) neobjevily. Mně se tam ale objevilo strašně zajímavý slovo. Prej jsem přímá.

+ Já jsem přímá?
- No, já jsem přemejšlel, jak napsat, že seš drzá jako prase. 

Tak to by souhlasilo a vlastně mě tím šéfík aj docela potěšil. Čím mě ale nepotěšila naše šéfíčka bylo odebrání kartičky hned poté, co jsme ve čtvrtek opustili naši druhou nejoblíbenější budovu (redakce) a zamířili do naší první nejoblíbenější budovy (hospoda).
Myslím, že už chápu mámy, které musely dát své děti na adopci. Snad už je kartička Pepička na lepším místě. 
A já snad brzy přestanu mít mini-infarkt, kdykoliv si sáhnu na levou zadní kapsu u kalhot a ona tam není. 

Až na tohle srdceryvný rozloučení (a dalších asi milion s opravdovými lidmi) byl čtvrteční večer vlastně úplně stejně skvělej, jako uplynulé čtyři měsíce. 
Pohráli jsme si s dárky od produkťáka s nejepičtějšíma vlasama (a psem) ever, zazpívali jsme si, já se nechala okouzlit (ve všech slova smyslech) nejvíc cool kouzelníkem, a pak jsem se vydala na dlouhou cestu domů, během které jsem každých deset vteřin dostávala mini-infarkt, protože prázdná levá zadní kapsa. 

Takže to bychom měli. Jsme o čtyři měsíce starší, o jednu skvělou stáž zkušenější a asi o dvacet přátel na FB i v reálném životě bohatší. Ráda bych si zahrála na proroka a pravila, že vám všem budu chybět, ale nebudu. V pondělí mě tam máte zas. A ještě hlasitější... ♥

Well, každý tomu říkáme jinak. Každopádně to pro mě byly ty nejlepší čtyři měsíce otroctví, jaké jsem měla tu čest zažít...

PS: Si tady dovolím dvě vteřiny uražené ješitnosti a jen upozorním nově příchozí stážisty, že mi ta kartička několikrát spadla do záchodu. Holt levá zadní kapsa je levá zadní kapsa. Užijte si to. ♥