Jak Brhi jela sama na dovolenou, aneb Tatry jsou láska na první pohled

Tohle měla být původně čupirína o tom, jak je boží cestovat sama, ale je v tom moc side storek. Tak příště. 

"A to se jako nebojíš?"
"Vždyť spadneš ze skály!"
"Jsi pitomá?"
"Sežere tě medvěd!"

Tímto bych ráda poděkovala všem, kteří se mě od osamělé cesty do Tater pokoušeli odradit. S každým dalším pokusem o varování se mi v hlavě ozývalo čím dál hlasitější: "A just jo!" 

Takže díky. Jela jsem sama a bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat.

Musím se ale přiznat, že byla chvíle, kdy jsem o svém rozhodnutí pochybovala. Přišla několik hodin před nástupem do nočního vlaku směr Štrba. Mně na mysli vytanula všechna varování, kterými mě moji blízcí obohatili v uplynulých týdnech. Začala jsem vyšilovat, psát Malýmu Míšovi (díky za vše ♥) a mimo to trochu litovat, že jsem si přeci jen nekoupila ten pepřák. 

/Side Story o tom, jak si Brhi chtěla koupit pepřák/

Vlastně jsem ho původně nechtěla, ale byl na mě ze strany vyvíjen takový tlak ohledně cestování osamotě, že jsem naznala, že se ho pokusím uklidnit. A zmínila jsem to před kamarádem v práci. 

On: Víš, že když použiješ pepřák, máš největší pravděpodobnost, že si ho omylem nastříkáš do obličeje. (výraz alá: vykašli se na to, ty si ho stopro nastříkáš do obličeje)
Já: Nenastříkám.
On: Tak ti to někdo vytrhne a nastříká do obličeje sám. (výraz alá: jestli si to náhodou nenastříkáš do obličeje sama, stopro se ti stane tahle verze)
Já: Tak co si mám koupit. 
On: *hluboký povzdech, otevření Googlu a hledání, co bych si teda mohla koupit* (výraz alá: proč se s tebou kamarádím)

A když si odmyslím to, že si o mně myslí, že jsem totální lempl, kterej nastříká pepřák do obličeje sám sobě, beru jeho snahu najít mi alternativu, jako důkaz náklonnosti (největší, jakého je jeho asociální dušička vůči mně schopná). 

/Konec Side Story o tom, jak si Brhi chtěla koupit pepřák/

Veškerý strach zmizel s nastoupením do vlaku. Naznala jsem, že v otevřeným vagóně plným rodiny s dětmi mi nikdo neublíží. (Fun fact: Ani nenechá vyspat.)

A po osmi hodinách ne-úplně-pohodlné cesty (jsem mladá, tak kdy, když ne teď) jsem se vyloupla ve Štrbě. 
Nevyspalá, bez signálu a s ne-úplně-jasnou představou, kde se nachází moje ubytování (jako já si to našla předem, ale můj orientační smysl je omezen na schopnost najít správný výlez z metra). 

Ale našla jsem to. A ráda bych se podělila o nehorázně deep myšlenku toho, jak jsem se v Tatrách našla i já, ale není to tak.

Pravda je, že jsem najítá už docela dlouho. Občas se sice trochu zamotám ve složitých myšlenkách, citečkách nebo PMS (orientační smysl zn. metro), ale když se to vezme kolem a kolem, jsem dočista stabilní jedinec. 

Až mě vlastně samotnou překvapilo, jak dlouho dokážu mlčet (!!), přemýšlet nad vším a zároveň nad ničím, užívat si nádherný výhledy z kopců a dokonce zapomenout na to, že mám strach z výšek.

Tak dřív než to začne zavánět přílišně patetickou sebeláskou a zamilovaností do Vysokých Tater, ráda bych jen podotkla, že podle mého by měl čas od času každý člověk vyrazit někam sám. Zjištění, že se sebou vydržíte, je vlastně docela fajn. 

Příště jedu do Alp. 

PS: Slováci si konečně přiznali, že jejich pivo stojí za prd. Čepují Plzeň.