Tenhle článek měl být původně o tom, jak je hrozně super běhat a neřešit, jak rychle běžíte nebo kolik toho za určitou dobu uběhnete. Píšu ho totiž po tom, co jsem přišla z posilky. Ještě když jsem slízala z pásu a drobátko se mi zamotala hlava kvůli náhlýmu přechodu z pásu na zem, byla jsem si jistá, že naškrábu něco o aktivitě, kterou jsem na gymplu nenáviděla a pravidelně sabotovala. Ale pak jsem si to rozmyslela.
Okay, tahle věta bude asi největší klišé 21. století, ale snad mi ji odpustíte.
Nikdy jsem se sebou nebyla spokojená.
Fakt. Furt ňákej problém. Něco nad čím by se dalo frfňat, nebo to hodiny hodnotit v zrcadle a mít pocit, že to prostě MUSÍ VIDĚT VŠICHNI. Zkrátka totálně na hlavu.
Příklad jo: Tři roky zpátky jsem byla fakt korba. Cvičila jsem hodinu denně šest dní v týdnu. Dokázala jsem klikovat čtyři minuty v kuse a přišlo mi to málo. Plank byl můj nejlepší kámoš a největší radost jsem měla, když jsem svůj workout končila s kompletně promočeným oblečením.
A pak jsem se postavila před zrcadlo a zkoumala. Ten ohyzdnej špek na břiše, kvůli kterýmu o mně žádnej kluk nezavadí ani pohledem. (Žádnej špek tam nebyl.) Mezeru mezi stehny, kterou mají jiný holky větší. Ty tlustý lýtka, který mají jiný holky menší. A to nemluvím o ksichtě. Bambula místo nosu, špičatá brada a buclatý tváře. Podle mých tehdejších měřítek prostě prohra na všech frontách.
Bych si dala ránu, až bych si z toho sedla.
A teďkon jo: Pravidelný cvičení jsem vzdala někdy okolo maturity, měla jsem pocit, že na nic nemám čas. Dva roky jsem zacyklená v takovým tom "cvičím aspoň třikrát týdně" vs. "tři měsíce jsem neudělala dřep". Kliky udělám maximálně čtyři a to holčičí, takže se to nepočítá. Plank radši ani nezkouším a skončit workout naprosto promočená pro mě vzhledem k nulové fyzické kondici není absolutně žádnej problém.
A když jsem dneska naprosto rudá vlezla do šatny a viděla se v zrcadle, usmála jsem se a poslala si pusu. Pak jsem píchla do svýho měkkýho bříška, usmála se ještě víc a poslala si druhou. Taky jsem zkoumala mezeru mezi stehny a naznala jsem, že je fakt super mít dvě nohy, protože jsem díky nim právě uběhla pět kiláků. Třetí pusu jsem si neposílala - zas pojďme předstírat, že jsem aspoň trochu normální, ju?
Ráda bych přišla s vrcholným odhalením, kde se tohle vzalo, ale tyvole já nemám páru. A stejně jsem na tom i psychicky. Je jen hrstka lidí, se kterými upřímně trávím čas radši než sama se sebou; chválím se za každou blbost, která se mi povede a z toho, co se nepovede, se už dávno nehroutím. (A když náhodou jo, tak se hezky rychle zase odhroutím.) Za poslední 2 roky šlo moje sebevědomí z nuly na sto a jsem (nejen) díky tomu neuvěřitelně šťastná.
Po téměř jednadvaceti letech života konečně nemám problém myslet si a říct, že jsem krásná. A jo, taky jsem chytrá, vtipná, přátelská a tak, ale to už vím dlouho. To slovo na K jsem o sobě dneska řekla poprvý. A asi si ho budu čas od času opakovat.
A vám všem přeju, ať si ho taky jednou za čas zopakujete. Jestli už to děláte, tak vám to přeju ještě o chlup víc. Protože je to naprosto skvělý.
Okay, ale tohle jsem nedělala. Or did I..?
Tož tak, miláčkové. Brhi a její přehnaně pozitivní mysl se nyní odporoučí vstříc vínu a své spolubydlící a bude jí moc fajn. Snad i vám. ♥
<3 Já na tohle začala přicházet až po třicátém roce svého života, do té doby bylo pořád nad čím frfňat a ze svých nedostatků bych mohla sepsat epos. Díky moc za tuhle čupirínu :*
OdpovědětVymazat