Máme plán, aneb osm hodin čekání je přeci úplně v pohodě

- Jakej je plán?
+ Bejt první.
* Beru.

A s tímhle heslem jsme se s devítihodinovým předstihem vydaly do Letňan. První jsme nebyly ani zdaleka. Ale v metru se aspoň ještě dalo sednout. 

Můj další osobní plán na koncertě jednoho zrzavýho Brita bylo vyhnout se toi toikám. Až na jeden případ krajní nutnosti se mi to povedlo. A ten případ mě jen utvrdil v tom, že se do budoucna musím pokusit o stoprocentní absenci téhle hrůzy v mém životě.

Čekaly nás dvě a půl hodiny před areálem, a pak téměř čtyři další před pódiem do vystoupení prvního předskokana. A co jiného dělat v davu čítajícím několik stovek lidí, než hrát heads up challenge? Protože je přeci úplně v pohodě uprostřed Letňan křičet věci jako:

"Takový to zvíře s placatýma rohama co není jelen."

"Rádoby drsná kapela, zpívala s nima Bílá."

a

"Prezident, krátký kalhoty."

Stejně jako je úplně v pohodě neposlouchat pokyny sekuriťáků. Aneb we had one job.

"Hlavně, prosím, neběhejte," zaznělo od pořadatelů, když konečně otevřeli vstup do areálu. 

Well...

+ Co říkal??
- Nevím. Utíkej!!
* My vlastně neběžíme, my jen spěcháme.
+ Nemel, šetři dech!!

A taky bych moc ráda poděkovala za naprosto skvělou organizaci...

+ Počkat, kde je vstup pro A?
- Tamhle ne??
* Ne! Zpátky!!
- Počkat, tam taky ne!
* Ne! Zpátky!!
+ Jo, tady!
* Já už nemůžu!
- Musíš!

Ne, vlastně za workout jsem chtěla poděkovat, tak je to. 

Když jsme po pokoření našich osobních rekordů konečně stanuly před pódiem, tak... jsme si hned sedly. Přeci nebudeme čtyři hodiny stát, no ne?

A já tak za těch pár hodin zjistila několik nových skutečností.  
1) To, že tě všichni nenávidí, znamená, že závidí, že sis sedla, dokud jsi mohla. 
2) Spolubydlící dokážou propašovat litry vody v plastových obalech od přesnídávek schovaných v podprsenkách. 
3) Přijde hodina, kdy ti nebude vadit, že se opíráš o cizího člověka.
4) Přijde i hodina, kdy ti nebude vadit, že má přes tebe cizí člověk nohy.
5) A dokonce přijde i hodina, kdy ti nebude vadit, že z kelímku, který posílají zepředu pořadatelé se už před tebou napili tři lid... ne, nebudeme přehánět, k tomu mám podobný odpor jako k toi toikám. 

A pak konečně přijde hodina, kdy přijde jeden zrzavej polo-Bůh, pardon, polo-Ir a... je to naprosto boží. 

Takže si tancuješ, zpíváš, užíváš atmosféru a nemyslíš vůbec na nic. Občas na někoho šlápneš, ochutnáš cizí vlasy, nebo lehce frustrovaně zavrtíš hlavou nad slečnou vedle tebe, která vyzvání: "Scream it out loud!" bere doslova, ale jinak je to furt stejně boží. 

A najednou zjistíš, že jsi objevila skvělý pro-tip, jak celý koncert plný melodických songů o lásce neprobrečet. 

Stačí nebýt zamilovaná a na nikoho si nemyslet. 

Funguje stoprocentně. Zaručeně pomáhá i v uvědomění si, že si fakt na nikoho nemyslíš, i když si to myslíš. Hormony jsou prostě občas krávy, no. 

Ale občas naopak nejsou a i dva dny po koncertu ti navozují pocit totální harmonie a spokojenosti. A to chceš. 

PS: Nerozhodilo mě ani hodinový čekání na metro. 

Jop, tak nějak na tom byla ta slečna. Ale... budiž jí odpuštěno. 

Byli jste na Edovi v Letňanech, nebo jen na Instagramu? Díky za přečtení!