Brhi zase v kostele, aneb díky, Bože, že nemáš termokameru

Rok se s rokem sešel a já se nechala uvrtat do toho, abych v neděli vstávala v šest ráno. Když mě babi tahala z postele, brblala jsem si, že doufám, že za tohle snad aspoň půjdu do nebe. Well, za všechno, co se mi během hodinové mše honilo hlavou, jsem si nejspíš vysloužila expresní jízdenku mezi rozžhavené kotle a rohaté pekelníky. 

Takže tímto bych ráda upozornila věřící, kteří svou víru berou vážněji než já, aby raději přestali číst. Protože by mě pak možná chtěli do toho pekla poslat rovnou. 

Rok je dlouhá doba

Jak na co, řekla bych. Ale na návštěvu kostela docela jo. Na to, jak jsem byla unavená, jsem si zvládla všimnout spousty věcí. Aneb hyperaktivní dítě uvnitř mě se probudilo a všímalo si všeho kromě dění přímo před oltářem. 
Aneb: Tyjo, tady není vůbec zima! Ten kancionál má fakt hodně stránek! Kdo asi hraje na ty varhany nahoře?? Kolik je asi v kropence bakterií? Brhi, drž už hubu a soustřeď se!
Mimo jiné to vedlo k tomu, že po farářově kázání jsem se naklonila k babičce a svým stylem šepotu jsem se zeptala: To bylo kázání? 
A jak jsem řekla, rok je dlouhá doba. Zapomínají se tak i naučené pohyby, které jsou většinou součástí mší. Proto nastalo několik situací, kdy si všichni klekali nebo skláněli hlavy a jenom Brhi mezi všemi vyčnívala jako dementní surikata. 

Ještěže Bůh nemá termokameru

Tahle myšlenka mě zaměstnala podstatnou část mše. Představila jsem si, jak na nás z nějakého obláčku kouká a skrz speciální objektiv vidí jednu bílou ovečku vedle druhé... A pak tam kousek od dveří sedí hnusnej černej flek, kterej zívá, neví co s rukama, houpe se ze strany na stranu, zkoumá barevný sklíčka ve vitrážích a přemejšlí, jestli by se tenhle kostel dostal na Twitter Seznam Zpráv, kdyby začal hořet. 
Jak říkám, jedna hříšná myšlenka střídala druhou a já si mezi všemi pravidelnými návštěvníky kostela připadala, jako bych měla všechny své hříchy napsané na čele. A pak jsem se zase zamyslela a došlo mi, že kdyby se mi hříchy psaly na kůži, nemám čistý místečko ani na palci u nohy. 

Hurvínek a hyena

Jeden z důvodů, proč jsem se do kostela i docela těšila, je zpívání. Většina náboženských písní má milou melodii, já zpívám ráda a při sborovém zpěvu se většinou ztratí hlasové nedostatky. 
Well, jak čí.
Když si totiž sednete vedle paní, která má hlas jako vykastrovaná hyena marně se snažící napodobit Hurvínkův kvičák, která si po celou dobu mše hraje na Evu Urbanovou, je to vážně, vážně, vážně nepříjemný. Když potom odcházíte a na její "S Pánem Bohem" odpovíte "Nashle", fakt to není upřímný. 

A v závěru bych chtěla říct, že jsem klimbla jen třikrát. Což je vzhledem k mému neustále se zvyšujícímu spánkovému deficitu docela úspěch. 

Takže pac a pusu, já se tam za rok zase stavím. 

Jako bála jsem se toho, nebudu lhát