Setkání z minulosti

"Sama sobě se divím," povzdechnu si, když ukončím hovor s nepříjemným brněnským úředníkem a opatrně vstoupím do setmělého parku. Mohla bych ho pochopitelně obejít, ale to bych se vyhla i důvodu, proč v tuhle pozdní hodinu vůbec parkem chodím. 
Najednou kousek ode mě zapraská větvička a já se polekaně otočím. Jen veverka, díky bohu. 
Jak jsem ráda, když konečně spatřím hlavní silnici a zchátralou budovu hned vedle ní. Mimoděk přidám do kroku, ale jakmile vyjdu z parčíku ven, krok naopak zpomalím na minimum a pomalu kráčím podél zdí, které už toho tolik zažily. 
Ta budova, kterou mám tak strašně ráda, je bývalá četnická stanice, naposledy používaná někdy v průběhu války. Od té doby tu jen stojí a chátrá a v jejím zbourání městu brání jen skupina historických aktivistů se mnou v čele. 
Sama nad svou naivitou zavrtím hlavou a už jen ze zvyku zaklepu na léta zamčenou bránu budovy, poničenou výtvory vandalů. Jaké je ale moje překvapení, když se brána se skřípěním otevře a já spatřím pruh světla, prosvítající z jednoho okna. 
"Vandalové tam mají squatt," zašeptám vztekle a rychle vklouznu dovnitř. 
Dvorek budovy je dlážděný, se zarostlou zahrádkou a malým, kdysi snad bílým altánkem uprostřed. Přesně takhle jsem si ho vždy představovala. Jak ráda bych se tu chvíli jen tak procházela, zasním se.
Když ale z okna budovy zazní hlasy, vztekle vyběhnu do druhého patra a rozrazím dveře, z pod kterých se line světlo. 
"Co tady děláte?!" rozkřiknu se, ale pohled na tři muže ve středním věku oblečených v zelených uniformách a sedících kolem několika stolů, mě dokonale umlčí. 
"Pardon, slečno, co tu děláte vy?" osloví mě nejmladší z nich, když se k tomu ti dva starší nemají. 
"Já, já..." vykoktám jen a hlasitě polknu. "Já myslela, že je tahle stanice už dávno zrušená," vysvětlím jim a nejtlustší z nich se začne pobaveně pochechtávat. 
"Znáte snad jinou brněnskou pátračku, která by pracovala za nás?" zasměje se zas a strčí si do pusy kolečko mastného salámu. 
"No... policii?" navrhnu možnou variantu a schytám tak tři pohrdavé pohledy. 
"Slečna je patrně velmi zmatená, že?" zvedne se nejstarší z nich a uvolní mi místo na své židli. 
"Karle? Mohl bys sem na chvíli přijít?" zavolá do vedlejší místnosti, načež se vedle něj objeví čtvrtý četník s nejvyšší šarží na rameni a vlídným úsměvem. 
"Vrchní strážmistr Arazím, Četnická pátrací stanice Brno, potřebujete s něčím pomoci?" představí se mi mile, až zahanbeně sklopím oči nad tím, jak jsem sem vpadla. 
Když mi ale oči padnou na noviny rozložené na stole hlásající datum 17. října 1938, vyděšeně vyskočím na nohy a dokonce i převrhnu židli. 
"Ne to je dobrý. Já... já se jen musím vyspat. Hned. Musím domů Na shledanou," spěšně se rozloučím a bez zaváhání utíkám domů.
   Když o pár dní později přemluvím brněnské úředníky, abych se do bývalé pátračky mohla podívat, nenajdu po četnících pochopitelně ani památku, až na jednu pro úředníky zcela bezcennou fotografii četnického družstva z roku 1939. S tímto zarámovaným obrázkem na stole se mi bojuje o zachování budovy mnohem lépe. Nejen díky němu totiž na na vlídného strážmistra Arazíma a jeho pátračku nikdy nezapomenu. 

Vysvětlení: Není to nějaká úchylná ffka na seriál pro trochu jinou generaci než jsem já, byl to úkol do slohu na téma setkání s moji oblíbenou filmovou postavou. Učitelce se nelíbil, příliš dlouhý úvod, přílišné odklonění se od tématu (přiznávám, ale stejně jsem s tím spokojená, jinak bych to sem nedávala). Tak snad se vám i přes mé prohřešky líbí :)