Praha, moje město snů

Zdroj fotek

Čau lidi,

dnešní článek bude jen a pouze pění ód na naše hlavní město, takže jestli ho nesnášíte, nemáte bohužel jediný důvod zde zůstat. A teď pár informací pro ty, kteří se přeci jen rozhodli si článek přečíst. Nebydlím v Praze. Bohužel ani blízko ní a za celý svůj život jsem v ní byla všehovšudy sedmkrát. Rozhodně jsem ale ne vždycky šla po těch klasických turistických upravených trasách, ne vždycky bylo nádherné počasí, ani jsem tam vždycky nebyla s lidmi, které bych nepostradatelně potřebovala ve svém životě. A světe div se, vždycky, když jsem přijela do Prahy, všechno ze mě spadlo a užívala jsem si krásu tohoto města. A přesně o tohle se s vámi chci podělit :).

Nebudu sem dávat fotky památek a základní informace o nich, na to si můžete jít na Wikipedii. Spíš jsem chtěla tak nějak sesumírovat pár mých vzpomínek na jednotlivé návštěvy a i důvody, proč jsem si naše hlavní město zamilovala.

Poprvé jsem v Praze byla někdy v srpnu 2007, pamatuji si to tak dobře, protože vím, že to bylo pár dnů před mými devátými narozeninami (a kdybych si to nepamatovala, máme odatumované fotky) a vzpomínek na moji první návštěvu mám hned několik (musíte ale omluvit moji lehkou naivitu, bylo mi devět).

V té době jsem poprvé četla jednu z mých nejoblíbenějších knížek, Záhadu hlavolamu. Kdo četl, pochopí, že devítileté dítě nezajímalo nic jiného, než kde jsou ta slavná a tajemná Stínadla (jejich poloha objasněna ZDE). Vím, že jsme tenkrát byli na Pražském Hradě, koukali dolů na Malou Stranu a já strejdu pořád otravovala, ať mi ukáže "ty Stínadla". Neukázal a ke konci dne ze mě byl značně zoufalý. Kdo by nebyl.

Druhá vzpomínka se stejně jako třetí váže k mé lásce k českým (a vlastně k i trochu zahraničním filmům). Kromě Stínadel mě totiž neokouzlil Pražský Hrad, Národní muzeum, nebo Karlův most. Ne, to bych totiž nebyla já. Nejvíc odvázaná jsem totiž byla z výhledu na Čertovku (k tomu se vlastně váže víc událostí), protože Chobotničky z druhého patra se od dětství řadí k mým nejoblíbenějším filmům (doteď chci v jednom z těch bytů bydlet /jo, vím, že většinou se to natáčelo v ateliérech, nechte mě snííít/), a taky z mého setkání s Hurvínkem. Byla to jenom loutka v obchodě se suvenýry, ale mně ke štěstí stačilo opravdu jenom málo.
Poslední věc, která mně utkvěla v mysli, je film, který jsem zhlédla ten večer, kdy jsme se z Prahy vrátili. Shodou okolností se jedna jeho část odehrávala právě v Praze, což katapultovalo Chasing liberty do popředí mých nejoblíbenějších filmů. A když slyším písničku níže, vždy si na svou první návštěvu v Praze s úsměvem vzpomenu. 

Následující dvě návštěvy v Praze se mi tak nějak slily do jedné, protože obě dvě jsem absolvovala se školou a v hodně krátkém časovém úseku po sobě. Člověk by si řekl, že se školou půjde vážně jen po těch klasických turistických trasách, ale paradoxně mi v hlavě utkvěl moment, kdy jsme s celou třídou stoupali po točitých schodech na střešní parkoviště Pražského nádraží a kličkovali jsme přitom mezi naprosto zfetovanými/opilými bezdomovci. Romantika hadr. 

Podobné scény jsem zažila i v pražských podchodech a ani metro mě s mou klaustrofobií od tohoto města neodradilo. 
Kromě toho jsme po návratu do školy měli za úkol namalovat, co se nám v Praze nejvíc líbilo. Byla jsem tehdy docela vlezdoprdelka, takže si živě pamatuju, jak se učitelka usmála, když jsem se zvedla s hotovým výtvorem. Myslela si asi, že namaluji nějaké umělecké dílo v podobě Hradčan nebo Národního divadla. Žel, nebylo tomu tak. Šla jsem se jí pochlubit s vyobrazenou Čertovkou a její kyselý obličej také do smrti nezapomenu.

Opět to vezmeme po dvojicích - tentokrát ale po těch méně příjemných, neboli "návštěvy v Praze s těma největšíma idiotama, který jsem za svůj krátký život měla tu čest poznat". Jednou dokonce i pršelo, jestli to chcete vědět. Tenkrát jsme šli po nějakých výstavách, obchodech a dojeli jsme i na Petřín. A já si div nevykroutila oči z důlků, jak jsem protáčela oči, kdykoli jsem zaslechla hlas někoho ehmnepřílišpříjemného. Světe div se, ale ani to mě neobrátilo k přesvědčení, že je Praha nejhnusnější město na světě. Spíš jsem se jen utvrdila v tom, že nemám ráda lidi. 

A zatím poslední dvě návštěvy v Praze. Nastíním vám situaci. Konec prosince. Všude vánoční trhy a příjemná atmosféra. Vůně divadla a moje oblíbené české muzikály. Sounds like a paradise to me...
Ty dva momenty, kdy jsme jeden rok byli o Vánocích na Třech mušketýrech a druhý potom na Draculovi, se mi snad vybaví i na smrtelné posteli. A ta cesta večerními tichými uličkami, které mně prostě tak nějak voní, to prostě... To se prostě popsat nedá. A i kdyby dalo, nejspíš bych to nepopsala, protože vy si o mně už teď musíte myslet, že jsem naprosto úchylná, takže se radši přesuneme k pár fotkám z této FB stránky, které jsem si fakt oblíbila a pak to prostě utnem.

Mít možnost tady ↓ bydlet, tak prostě umřu 

                                   Anebo tady                                 

 

Moje amatérská fotka z roku 2007

Snad se vám moje menší poslintáníčko líbilo a napište do komentářů, jaké je vaše město snů a proč. Nevadí, když jste v něm byli třeba jenom jednou nebo vůbec. Láska může být i na první pohled a třeba i jen z obrázků :)

Adios!:)