Moji psi jsou vyčůraní géniové

Čau lidi,

tak jsem dneska byla na procházce se svými psy (jako každej den) a přemejšlela jsem, jak je to fascinující, že se všude mluví o psech jako o poměrně inteligentních bytostech a přitom já mám doma takový ušoplesky. A pak mi to došlo. Moji psi jsou inteligentní. Moji psi jsou dokonce velmi inteligentní. Moji psi jsou natolik inteligentní, až jsou z toho vyčůraní jako mraky.
Moji psi jsou úžasní. Umí základní povely sedni, dones, zůstaň a podej pac. Umí vrčet na nepříjemné návštěvníky. Umí si trpělivě hrát s rozmazlenými dětmi, co se u nás jednou za čas vyskytnou. Umí dokonce honit zajíce, srny a podobnou havěť co u ovocných stromů nemá co dělat. Je tu ale jedno malé bezvýznamné mínus. Umí to jen v okamžiku, kdy se jim chce. 
To by ovšem nebylo tak strašný, kdyby nebyli líní jako vši a nechtělo se jim prakticky nikdy. Zkuste si potom přesvědčovat kamarády, že ta chrápající lemra ve stínu vážně dokáže podat pac, a ta, co momentálně chlemtá vodu z kaluže, předvede na požádání aport i skok přes přiměřeně vysokou překážku. 
Taky když se od dveří snažíte vyhnat nezvané hosty v podobě pojišťováků či jehovistů, hodili by se vám spíš vraždící monstra než plyšové koule kňučející o podrbání za uchem. 
Nemusím ani mluvit o tom, že jejich trpělivost s ječícími dětmi nejednou přetekla (ale to se jim ani nedivím), a zajíci je zajímají jenom ve chvíli, kdy vážně, ale vážně nemám čas na to je někde honit po lese. 
Tohle všechno bych jim přeci jenom dokázala odpustit. Ne nadarmo jsou to lásky mého života, že ano. Oni s tou svou vyčůraností jdou ale ještě do vyšších levelů...

Třeba jídlo. Je čas krmení, vymyju misky, naliju čistou vodu, nasypu dostatek granulí a jdu do jiné místnosti nachystat jídlo kočce. Co udělají?? Sežerou to kočce!
Že ona chudák stará pak chřoupe jejich granule? Nezájem! Že oni mají hlad, protože kočičí porce byla menší než jejich? Nezá... vlastně jo, zájem, pak v noci vymetají všude, kde můžou.
Další věc pro diskuzi je jejich utíkání. Věc se má tak. Oni jsou dostatečně mladí a svěží na to, aby plot v okamžiku, kdy chtějí honit sousedovu kočku, bez problému přeskočili. Fakt, že zpáteční cesta už je pro ně příliš namáhavá, a proto stráví následující hodinu před bránou kňučením, abych je pustila zpět dovnitř (nevyměknu, pustí je někdo jinej), mě upřímně vysírá do kosmických rozměrů. 
Nesmím zapomenout na jejich možnost volby. Protože moje chlupatá zlatíčka si VYBÍRAJÍ koho poslechnou. V okamžiku, kdy vedle sebe stojíme já s babičkou, jsou jim její povely naprosto lhostejné a mě poslechnou na slovo. Ovšem to se rapidně mění, když vedle mě stojí moje máma. V tom okamžiku jsem vzduch. A když vedle mámy stojí děda? Na mámu se ani nepodívají, dokud děda nezařve! 

Jediná výjimka nastává v okamžiku, kdy se svými zlatíčky jdu na procházku. Ačkoli jsem s nimi sama a tudíž jediná autorita v nejbližším okruhu několika kilometrů, těmhle chlupáčům je to úplně jedno. 
Protože proč by šli jedinou relativně suchou cestou, když jeden může jít blátem a druhý sněhem? Proč by se oba dívali ve stejnou chvilku do objektivu, aby se s nimi panička mohla pochlubit na Instagramu? Proč by jeden ještě nezrychlil, když ten druhý potřebuje něco důležitého vyřídit? Proč by se druhej naopak NEzastavil, když ten druhý letí jako šílenec kosmickou rychlostí? Proč by mi oba nadšením neposkákali kalhoty, když je konečně pustím z vodítka? A konečně - proč by si ten strom sakra nemohli obejít každej z jiný strany?!?

Tak tohle a mnohem víc s nimi zažívám už osm let. S tím menším o dva roky déle. Hej bacha... a stejně je miluju ;)

7 minut a asi 30 fotek, než se mi tohleto dneska povedlo 

Díky za přečtení, snad se vám článek líbil a napište mi, čím vás vysíraj vaši miláčkové, ačkoli byste je nevyměnili za nic na světě :)

Adios!