Já jsem tu taky...

Čau lidi,

určitě nejsem sama, kdo má hromadu kámošek. Polovina z tý hromady je šťastně zadaná. A polovina z tý poloviny se mnou od změnění stavu na facebooku skoro nepromluvila. A to mě upřímně docela sere.
Jen pro pořádek - všechny svoje kámošky (i ty, se kterýma už jsem nějakej ten pátek nepromluvila) mám ráda (nebo si jich aspoň pořád do určité míry vážím) a moc jim jejich šťastné vztahy přeju. Fakt, nejsem ten typ, co by si hrál na strašnou kamarádku a pak doma osnoval plány na to, jak ty dva dostat od sebe. To bych se na sebe upřímně nedokázala ani podívat do zrcadla. 

Když už, tak lehkými narážkami upozorňuji na to, že jsem tady taky, což je ale bohužel někdy pochopeno špatně a otočeno celé proti mě. Pardon, nevěděla jsem, že vážný vztah cloumá lidskými hormony asi jako těhotenství. 

Ne vážně, já to chápu. Nejsem kluk, a proto s novými objevy mých kamarádek nemůžu soutěžit. Ani nechci. Každej jsme tu z jiného důvodu, a proto bysme si teoreticky ani neměli nijak zvlášť lézt do zelí. Podle mě to ani většinou není vina nového příchozího, jako spíš právě těch kamarádek. Asi jim v hlavě něco přeblikne a uvědomí si, že člověka, kterého ještě před nějakou dobou považovali skoro za svou sestru, už nepotřebují, a stačí jim jen kluk. Ok. Bolí to ale dá se to vydejchat. Většině těch lidí se po půl roce hormony uklidní a se svou láskou už nemusí trávit sto procent času, tím pádem se vše vrátí do relativního normálu. Haleluja, život jde dál.

Pak jsou tu ale i ti lidé, kteří pro tebe ve svém životě už dál nemají místo. Což v určitou fázi tvého života fakt zamrzí, protože bacha BYLA JSEM TU DŘÍV.
A já chápu, že tohodle novýho týpka fakt zbožňuješ a chceš ho mít jen pro sebe a trávit s ním většinu svého času a být prostě šťastná, ale pamatuješ, jaký kraviny jsme dělaly spolu? Psaly jsme si každé odpoledne desítky zpráv, i když jsme se spolu ve škole bavily celý den. Chytaly jsme výtlemy ze všeho možnýho i nemožnýho, protože proč ne, když jo? Byly jsme jako sestry a teď už se ani nepozdravíme. 

Když píšu tenhle článek, myslím na všechny kamarádky, které jsem takhle ztratila, ale rozhodně na ně nevzpomínám ve zlém. Usmívám se a v hlavě si promítám všechny nezapomenutelné momenty, které jsme spolu zažily. Už jen z toho důvodů si těch lidí jistým způsobem pořád vážím a nikdy bych nikomu neřekla žádné tajemství, které mi nějaká z nich svěřila. Třeba jen kvůli tomu, že mi v tu chvíli bezmezně důvěřovala a já bych se na sebe opět nemohla ani podívat do zrcadla, kdybych tuhle její, ať už bývalou, důvěru zradila. Jestli ony to mají jinak - jejich svědomí, ne moje.

Zastávám teorii, že všechno má na světě svůj důvod. I to, jaké lidi ve svém životě potkáváme a jakým způsobem ovlivníme jejich život. A já myslím, že když už jsme život daného člověka obohatili nejvíc, jak můžeme, je čas jít. Proto s někým strávíme třeba celý život a s někým jen pár let. Číše se prostě naplní po okraj a dál to nejde. 
I to je jeden z důvodů, proč jsem ráda, že jsem všechny své kamarádky potkala, a i když jsem se s pár z nich odcizila na nejvyšší možnou úroveň, na některý věci prostě nikdy nezapomenu. 

V závěru bych chtěla poděkovat všem kámoškám, kterým nevadí, že nemám koule jako jejich objev a pořád se se mnou baví. ZASLOUŽÍTE SI SUŠENKU, MILUJU VÁS. 

PS: Jestli se někdy budu chovat jako čůza a přestanu se bavit se všema svýma kámoška kvůli něčemu s pěkným zadkem a vousama, máte mě dovoleno zmlátit.

Tady měl bejt úplně krutě optimistickej citát o tom, jak jsem ráda, že jsem všechny svý bejvalý kámošky poznala ale google je depresák a vyhodil mi akorát tohle 

Díky za přečtení. Stalo se vám někdy, že jste se s kamarádkou odcizily kvůli klukovi? A jak se na to díváte s odstupem? 

Adios!