Sebevědomí je křehká věc...

...ale někdo po něm prostě rád jen tak dupe.

Čau lidi,

pojďme se bavit o tom, jak nám rodiče občas neúmyslně sníží sebevědomí na nulu a pak si do něj ještě párkrát kopnou. Wait, ono to možná není až tak neúmyslné.
Z vlastní zkušenosti to neznám. Jako malá jsem vykládala, jak budu jednou slavná a bohatá (ne vůbec to neříkám ještě teď) a máma mi to vždycky odkývala. Stejně tak když o sobě teď řeknu, že jsem tlustá, schytám akorát tak vražedný pohled a dloubnutí do neviditelného špeku (ale jó je tam). 
Bohužel ale existují i také matky, které do svých dětí rejpají od rána do večera a léčí si na nich svoje komplexy. Jedné takové situace jsem byla nedávno svědkem. 
Vlastně mě dokopala k napsání tohohle článku, protože mi z ní bylo upřímně k pláči. 

Řekněme, že existuje matka, která má dvě malé dcery. Jedné bude v létě sedm, druhé čtyři. Matka je už od porodu starší holčičky dvakrát taková, s čímž ale kromě neustálého tlachání a nesoudného vyžadování komplimentů, nic nedělá. Vážně, člověk od ní neslyší nic jiného, než že je tlustá. Ale že by se zvedla a začala s tím něco dělat, nebo že by do sebe DO HÁJE aspoň necpala jednu čokoládovou sušenku za druhou, to ne. Ne, ne, ne. 
Ale o ní ten článek není (dneska).
Jak už jsem řekla - dvě holčičky, jedna v první třídě, druhá mladší. Kdyby si nebyly tak podobné, člověk by ani neřekl, že jsou sestry. Mladší je od rány, v životě bych neřekla, že mě do háje pošle čtyřletý dítě. Starší sotva slyšíte pípnout ahoj a kloudného slova z ní kromě pozdravu nedostanete. 
Vzhledem jsou skoro stejné, jen je ta mladší hubeňoučká a maličká, zatímco starší je normálně velké, možná trochu baculaté dítě. A zde je kámen úrazu. Upřímně, ani byste si nevšimli, že je starší baculatá (protože skoro není), kdyby jí to její matka POŘÁD NEPŘIPOMÍNALA.
Jako vážně, strávila jsem s nimi asi půl hodiny, ale připomínky na starší holčičku lítaly éterem téměř bez přestávky. V paměti se mi uchytila jedna, podle mě nejhorší. Matka se snažila malou prvňačku přesvědčit, aby snědla pomeranč, a ta mladší se po něm ihned nadšeně natáhla, zatímco starší se pouze toužebně dívala na misku plnou brambůrků. A tak z úst její vlastní matky zazněla věta, ze které jsem si málem sedla na zadek.

"No jo, tohle dítě by pomeranče jedlo furt, proto vypadá tak, jak vypadá. A to druhý zase takhle."

Její starší dcera do sebe kus pomeranče nakonec dostala, ale její rudé oči mluvily za vše. Bylo mi jí tak strašně líto, že jsem měla chuť dát její "milující matce" pár facek. V autě když jsme odjížděli, mi zase bylo líto, že jsem jí něco pěkně od plic neřekla. Příště už mlčet nebudu. 

A pak mi zase bylo hrozně smutno. Protože jestli je na světě víc takových lidí, kteří už od mala cpou buclatým holčičkám, že jsou tlusté, tak ten svět půjde do háje v podobě zvedající se sebevražednosti dívek do patnácti let. Nebo se minimálně zdvojnásobí procento dívek pobývajících v ústavech pro lidi s poruchami příjmu potravy. Budu doufat, že zrovna tak tahle malá neskončí, ale moc nadějí jí nedávám. 

Nakonec bych chtěla říct, že i když jako rodič nemusíme být se svým dítětem vždycky ve všem spokojení, jsou i šetrnější cesty, jak takové drobnosti změnit. (Kdyby ji třeba přihlásila do tanečního kroužku nebo nějaké týmové hry... ale co, je přeci lepší jí urážet a snižovat sebevědomí, no ne?)

Pardon, musela jsem to ze sebe dostat. Díky za přečtení :)

Adios!