Ďábelští ptáci budou naším koncem

Čau lidi,

dnes se s vámi podělím o moji teorii o konci světa a zároveň o mojí zkušenost s ďábelským kohoutem. Bojíte se? Well, měli byste...
Nejprve si povíme něco o tom, proč si myslím, že na ptáky tenhle svět dojede. Teda, hlavní teorie je, že dojedeme na nenávist, ale teď se budeme zabývat problematikou ptáků.

První věc je ta, že TU JSOU SAKRA UŽ OD PRAVĚKU. Všechno se více či méně vyvíjelo, měnilo se to. Ptáci jsou tisíce let skoro pořád stejní, krom toho jsou přímými potomky dinosaurů. Náhoda? Nemyslím si... 
Další fakt je povrch jejich těla. Jak řekla Iva Pazderková aka Blbá Blondýna - "Slepice má chlupy. Ale ne jakože chlupy. To je chlup a na něm je hromada dalších chlupů."
A to je docela divný ne? Uznávám ryby, z nich se postupně vyvinuli obojživelníci a tím pádem z jejich šupin pokožka žab a podobné chamradi. Ale co se vyvinulo z ptáků? Ehm, další ptáci? Díky nechci.
Zůstaňme ještě chvíli u jejich fyzického vzhledu. Co takhle oči? Ty mrňavé oči, co z obrovské dálky vidí svoji kořist a díky křídlům k ní dokážou během minimálního času přiletět a zneškodnit. Když nemůžou létat, běhají (a fakt rychle, měla jsem co dělat, když jsem zdrhala před jedním nasraným kohoutem). Myslíte, že by jim na to ten primitivní mozeček stačí? Třeba... třeba mají v hlavě místo mozku zabudovanej strojek... Ok, ok moc sci-fi naráz, zpátky na zem, mají prostě dobrej mozek.

Krom toho si taky myslím, že nemůžou bejt tak blbý, jak vypadají. Ne, vážně myslíte, že na ty auta neserou naschvál? Naivové...
Navíc - proč se ptáci budí jako první a v létě pípají pomalu už od pěti ráno? Řeknu vám proč, ale vy mi stejně nebudete věřit... 
Ok, řekli jste si o to... 
ZVĚSTUJÍ KONEC. (Spánku, světa...? Není to v podstatě to samí?)

A konečně - proč Angry Birds? Proč ne Angry Snakes nebo Spiders? Ti jsou označovaní za nejnebezpečnější zvířata. Že by náš neblahý konec v podobě ptáků tušil i někdo kromě mě...?

Nyní krátká historka z mého života. Žiji s babičkou a dědou na vesnici. Mají kupu zvířat, se kterýma odmalička vycházím v pohodě, fakt, nepamatuji si, že bych se někdy nějakého zvířete bála. Jen když mi bylo asi pět, tak jsme měli nepřátelského kačera, ale na toho i děda chodil s lopatou. (Vidíte?! Zase pták! Aha aha, že?)
Moje nebojácnost zmizela asi před rokem, možná před rokem a půl... Nebo už to jsou roky dva, nevím přesně, důležitá je pointa. Chcípl starej kohout, a tak se ke slepicím koupil novej aby nezlenivěly nebo tak něco. Ze začátku jsem si ho nevšímala, upřímně jsem si snad ani nevšimla, že nějakého nového máme, až do jednoho osudného dne... (dramatická odmlka)

Ten den se totiž náš milý kohout rozhodl, že mě vyděsí k smrti. V okamžiku, kdy jsem šla kolem něj, se rozběhl a začal mě klovat do bot. Nebo se o to aspoň snažil. Já jsem ječela jako siréna a běhala po dvoře jako by mi hořela koudel u zadku. Upřímně jsem do té chvíle netušila, že mám fobii z ptáků. A vlastně to musel být docela vtipný pohled...
Faktem je, že od té doby jsem se na dvůr bála chodit bez přítomnosti mých dvou psů a tyčky od koštěte, čímž jsem bavila celou rodinu. Sranda to přestala být v okamžiku, kdy se vrhl i na ostatní členy domácnosti. Bez zaváhání šel na pekáč. A slepice se od tý doby na mě nehezky koukají. Ale já ho nejedla, fakt!

Které zvíře je podle vás ďábelským příslibem konce? Děkuji za přečtení :)

PS: V životě jsem žádnýmu ptákovi neublížila. I když po mně šel ten kohout, tyčka letěla do kouta a já s jekotem zdrhala.

Adios!