Asi jsem ještě pořád malý dítě... Někdy...

Čau lidi,

taky se občas rádi vracíte do dětských let? Ostatně - kdo ne? Ten bezstarostný pocit, věčné hry a téměř žádné povinnosti. Jó bylo to fajn... Ale víte co? Možná jsem se z té fáze ještě tak úplně nedostala... Ups.
Občas mám pocit, že jsem prostě jenom obrovský dítě, které uvízlo v relativně dospělém těle, a že tu pre-dospělost umím docela dobře předstírat. 
Já vážně dokážu s profesory diskutovat o mé budoucnosti, vybírám si semináře předmětů, ze kterých budu maturovat (prosím ne :(), a snažím se každý večer přečíst aspoň něco, co by mi nějakým způsobem mohlo pomoci v přijímačkách na vejšku, ale jak se cítím doopravdy?

Chci se schoulit do kuličky na posteli a usnout. A až se probudím, chci jít ráno do školky a celý den si hrát s panenkami, nebo běhat po zahradě.

Tak zpátky na zem. Ve skutečnosti své pocity držím docela na uzdě, ale skoro každý den sama sebe přesvědčuji, že vážně ještě nejsem dospělá. Nejsem. Fakt ne.
Mám například docela ráda děti (ano, milé malé děti, ne nějaký rozmazlený parchanty, abychom si rozuměli) a dokonce si s nimi i ráda hraji nebo je hlídám. Problém ovšem nastane ve chvíli, kdy zmíněné dítě vyjádří zájem o nějakou moji bývalou hračku, válející se na poličce bez povšimnutí už několik let. Nevím proč, ale v tu chvíli se ve mně probudí dávno uspaná dětská žárlivost a musím se hodně, ale vážně HODNĚ přemáhat, abych dítěti inkriminovanou hračku půjčila. Jo, vždycky ve mně nakonec zvítězí ta "dospělácká" stránka ale OMG NEŠAHEJ NA TO UŠPINÍŠ TO ROZBIJEŠ TO POSLINTÁŠ TO, JE TO MOJE MOJE MOJE. 
Jo... asi tak nějak se cítím... Ještě někdo? Jen já? Ok...

Někde jsem četla zajímavou věc. Každému bylo jednou pět, deset nebo patnáct let. I když mu je teď třeba čtyřicet, tím určitým věkovým stadiem si prošel, a proto, když se cítí špatně, úplně klidně se může cítit třeba jako pětileté dítě. Stejně tak se může parta padesátníků rozdovádět tak, že se cítí na čerstvých dvacet. 
A uznejte, to dává smysl. Občas se i starší lidi, stejně jako my (my na to máme díky šílícím hormonům ještě větší právo) prostě musí odreagovat šíleným tancováním, jako by je nikdo neviděl, nebo vztekáním se jako malé dítě. Jinak by to asi ani nešlo. 

Proto už se nedivím, že skáču radosti, kdykoli vidím balící folii se vzduchovými bublinami, vždycky si s tříletou sestřenicí volám plastovým telefonem když sedíme vedle sebe, nebo považuji skočení do kaluže a ocákání všech okolo za nezábavnější činnost na světě. 
Jediné, co mě trochu mrzí je, že to nemůže být naopak. Že se občas nedokážu rozhodovat jako usedlá klidná čtyřicátnice, která má už aspoň nějaké ponětí o životě, ale jako šestnáct a půl letý tvor, kterej o tom ví pořád stejný hovno. Člověk asi nemůže mít všechno...

Amen

 Důkaz

Taky máte v sobě pořád malé dítě? Co vás občas nutí dělat? Děkuji za přečtení :)

Adios!