Rodinná oslava a jiná neštěstí

Tak jo. Je to tady. Děda má narozeniny a příbuzní se začínají sjíždět. Zhluboka se nadechnu a píchnu si do uší sluchátka. Tohle bude dlouhý den, pomyslím si, když se naposledy se smutkem v očích podívám na svoji postel a rozečtenou knížku ležící na ní. Budou mi chybět.
Sluchátka ani zdaleka nepřehluší hlasy všech nově příchozích a já je proto s povzdechem z uší vyndávám. Stejně by mi na nic nebyly. 
"Ahóóój!" zakřičí všichni jakmile vyjdu zpoza rohu a já se vzmůžu jen na chabý úsměv. Jsem tu jen kvůli dědovi, nemůžou ode mě čekat jakýkoli projev náklonnosti směrem k nim. 
Moje naděje, že se budu moct zdejchnout po odříkání klišé přání, vezme za své v okamžiku, kdy se všichni sesednou kolem dlouhého stolu sestaveného z několika menších včetně našeho. Ne, vůbec jsem kvůli tomu nemusela snídat v obýváku. 
"Jsi nějaká bledá," ozývá se poprvé na moji adresu ze strany babičky a já vím, že tahle poznámka éterem dnes rozhodně nezazněla naposledy. 
Teprve teď se všichni naplno rozjedou a já nestíhám jednotlivé myšlenky mých úžasných příbuzných sledovat. Někde se řeší 50 Shades of Grey, jinde počasí a tamhle zas jak strašně moc jsem bledá. Jo, za těch šestnáct let už jste si na to mohli zvyknout. 

Přijíždí nová várka příbuzných a témata se rozšiřují ještě víc. Někdo hádá, co je na zarámovaném obrázku, který děda dostal. Bože, i jemu je to jedno, větší radost by mu udělalo balení cigaret. 
Teta pořád dokola opakuje, že je tlustá a cpe do sebe jeden kousek cukroví za druhým. Nikdo jí to nevyvrací, někteří dokonce souhlasně pokyvují. Do všeho dění zasahuje opět babička s historkou, že před čtyřiceti lety se na jejich svatbě dědův brácha a její ségra opili. Dědův brácha k tomu nemá ani dnes daleko, ale jinak poznámka zcela bez pointy. Babička to zachraňuje starou dobrou klasikou - jsem bledá. 

Čísla na hodinách se zvyšují stejně jako hladina promile v krvi spolusedících a já každou minutou umírám víc a víc. Cucám sklenku šampaňského, ze kterého se mi zvedá žaludek, ale doufám, že snad nějak otupí mé smysly. Neotupí, jsem na dně sklenky a pořád mi všichni lezou na nervy. Možná ještě o trochu víc. 
Vytahuju mobil a moje tvář se rozjasňuje. Jedna čárečka u wifi připojení. Vydrž, modlím se, když posílám jeden rychlý snap kamarádce s popiskem ať mě přijde zachránit. Odpovědí mi je fotka s vypláznutým jazykem a zprávou "Nechtěla bych!" 
Wow, díky, já taky ne. Další snap mi už nejde poslat, wifi to nezvládá. Modlím se o zázrak a v tu chvíli si ke mně přisedá sestřenice se stejně otráveným výrazem, což přinutí moje obočí vystřelit někam do půlky čela. S desetiletým dítětem si asi moc nepokecám. A to jako mimino bývala tak roztomilá. 
Napadá mě, že bych si mohla pokecat se strejdou, ale uvědomuji si, že se na mě před chvílí urazil. No jo, řekla jsem, že se mi jeho fotky zatmění slunce nelíbí. Ups. 

Čas ubíhá a vytahují se foťáky. Všechny vnoučata se pod pohrůžkou smrti posadí na gauč a nahodí falešný úsměv číslo 004. Snad budu po tomhle tyjátru propuštěna s podmínkou nekrást pivo ze sklepa. A skutečně, přijíždí stejně starý stříně se snad ještě víc otráveným obličejem než já a obě po pár minutách mizíme nahoru do mého pokoje, kde se dozvídám, že žiju ten nejnudnější život na téhle planetě. Nevadí, pořád lepší než trávit odpoledne dole se staroušky. 

Naposled se tam objevím někdy okolo osmé večer a s radostí poslouchám opilecké hlody mých drahých strýčků. Škodolibě myslím na to, že jim zítra bude blbě jako nikdy. Bacha, přichází babička a říká mi, že jsem bledá. Dobře babi, já vím. 
Večer uléhám do postele s myšlenkou, že už nikdy. Ale počkat, mámě je za pár měsíců čtyřicet...

Snad se vám moje krátké shrnutí naší rodinné oslavy líbilo (cha, ještě na tom nejste tak hrozně co?). Berte to prosím s nadhledem a děkuji za přečtení :)

Adios!