dnes, 6. 2. 2015, je výročí 110 let od narození tohohle úžasného člověka (herce, dramatika a filmového scénáristy a spisovatele), a tak mě nenapadlo nic jiného, než mu vzdát hold menším článkem :)
Mám pocit, že základy o něm všichni víme, a tak ani nemají cenu sem psát.
Osvobozené divadlo, Vest pocket revue, emigrace za druhé světové války, Jiří Voskovec, Divadlo Voskovce a Wericha, Werichova vila atd. atd. To jen pro osvěžení.
Podle mě to byl náhodou docela borec. Hodně dlouho jsem ho vnímala jen jako císaře Rudolfa II. z pohádkových komedií Císařův pekař/Pekařův císař (to překvapení, když jsem pak v učebnici dějepisu viděla někoho úplně jiného a ani z poloviny tak sympatického), ale hlavně v poslední době (a taky po přečtení knihy Když už člověk jednou je...) jsem ho začala vnímat jako neuvěřitelnou osobnost, která by mohla být uznávaná celosvětově, kdyby se ovšem nenarodila zde, že ano.
Jen z té knížky jsem si uvědomila dvě věci. Jan Werich nebyl perfektní.
Měl své vrtochy, což popsala jeho dlouholetá sekretářka a zřejmě i dobrá přítelkyně Jarmila Týlová na konci zmíněné knížky v krátkých vzpomínkách. Někdy jsem se zasmála, jindy jsem si řekla, že to neměl jednoduché a někdy zase, že to s ním ostatní rozhodně neměli jednoduché. To ovšem vím i díky divadelnímu představení Korespondence Voskovce a Wericha, které jsem na podzim minulého roku měla možnost zhlédnout. Byl prostě svůj. Občas vzteklý, občas milý, ale lidé ho i tak milovali, a to už přece musí něco znamenat.
Druhá věc, kterou jsem postřehla při čtení výše zmíněné knížky je, že Jan Werich píše sice krásně, ale také patřičně nesrozumitelně. Zřejmě záměr, ale až jsem se musela sama sobě několikrát smát, když jsem si nad zdlouhavými větami lámala mozkové závity až k prasknutí. Ale v okamžiku, kdy jsem jeho myšlenku pochopila, došlo mi, že jeho myšlenky jsou skutečně věčné. A já doufám, že za dalších 100 či 200 let na něj lidé budou dál vzpomínat, protože tenhle člověk byl skutečný velikán, na nějž by se nikdy nemělo zapomenout.
Loučím se s oblíbeným citátem, písničkou a drobnou poznámkou, že dobrá nálada nevyřeší všechny vaše problémy, ale nasere tolik lidí, že stojí za to si ji udržet. (JW)
Měl své vrtochy, což popsala jeho dlouholetá sekretářka a zřejmě i dobrá přítelkyně Jarmila Týlová na konci zmíněné knížky v krátkých vzpomínkách. Někdy jsem se zasmála, jindy jsem si řekla, že to neměl jednoduché a někdy zase, že to s ním ostatní rozhodně neměli jednoduché. To ovšem vím i díky divadelnímu představení Korespondence Voskovce a Wericha, které jsem na podzim minulého roku měla možnost zhlédnout. Byl prostě svůj. Občas vzteklý, občas milý, ale lidé ho i tak milovali, a to už přece musí něco znamenat.
Druhá věc, kterou jsem postřehla při čtení výše zmíněné knížky je, že Jan Werich píše sice krásně, ale také patřičně nesrozumitelně. Zřejmě záměr, ale až jsem se musela sama sobě několikrát smát, když jsem si nad zdlouhavými větami lámala mozkové závity až k prasknutí. Ale v okamžiku, kdy jsem jeho myšlenku pochopila, došlo mi, že jeho myšlenky jsou skutečně věčné. A já doufám, že za dalších 100 či 200 let na něj lidé budou dál vzpomínat, protože tenhle člověk byl skutečný velikán, na nějž by se nikdy nemělo zapomenout.
Loučím se s oblíbeným citátem, písničkou a drobnou poznámkou, že dobrá nálada nevyřeší všechny vaše problémy, ale nasere tolik lidí, že stojí za to si ji udržet. (JW)
"Nemysli. Když myslíš, tak nemluv. Když mluvíš, tak nepiš. Když píšeš, tak nepodepiš. Když podepíšeš, tak se nediv."
pěkné
OdpovědětVymazatDíky :) CTG
VymazatPěkný článek:-))
OdpovědětVymazathttp://lovelynela.blogspot.cz/
Díky :)) CTG
Vymazat