Z Brežněva Popelkou

"Vstávej, slíbilas mi to obočí!" strhne ze mě máma v nekřesťanskou hodinu peřinu a já se prudce zvednu.
"Takováhle náhlá změna teplot může vést i k těžkému infarktu myokardu matko, to nemůžeš dělat!" poučím ji a náhlý záchvat inteligence zakončím opětovným zamotáním se do peřin. Spánek ale není to, co mi dneska bude dopřáno.

"Tak jak to chceš, Brežněve?" zeptám se s pinzetou v ruce a máma po mně hodí polštář. Vlastně jí nemám co vyčítat, vypadala bych stejně kdybych na svoje obočí dva týdny nesáhla.
"Nějak, hlavně ať už nevypadám jako King Kong," máma pokrčí rameny a já si uvědomím, že mi její obočí připomíná housenky.
"No Bočanová to nebude, ale něco s tím uděláme."

"Au!!" zařve máma, až sebou cuknu.
"Vždyť jsem teď nic nevytrhla?!"
"Drtíš mi prso!"
"Simtě nebreč. Buď ráda, že jsi plochá jak já. To kdybys měla déčka, to by byla teprve bolest," odmávnu její stížnosti a ona zalapá po dechu.
"Jsi nějaká drzá ne?!"
"To byl komplika... kompliment," vzpomenu si na slovo, které se mi často plete s jeho podobným příbuzným. Máma na mou chybu okamžitě zareaguje: "TY mi tak komplikuješ život!"

"Matko nemel sebou furt," napomenu ji už poněkolikáté a ona zahvízdá.
"Neříkej mi matko!"
"Sorry no. Se tak nevrť, ty... šolicho!" řeknu první slovo co mě napadne a máma se začne strašně smát. Skoro nakažlivě. Skoro.
"Čemu se tlemíš?"
"Co to je za slovo?" vyrazí ze sebe a já pokrčím rameny.
"Nevím, ale sedí mi na tebe. Asi je to výraz pro čtyřicítky, co mají tendence se chovat na třináct," vypláznu na ni jazyk a zároveň si uvědomím, jak strááášně jsem drzá.

"Leží tam v komoře, nožky má nahoře," zarecituju část známé pohádky, když vidím, jak máma při každém vytrhnutí kopne nohou do vzduchu.
"Už je můžeš dát dolů, nebožko," řeknu, když vytrhnu poslední neposedný chlup. Místo vděku na mě máma vyplázne jazyk: "Ty seš taková mrcha!"

Pojďme všichni závidět blondýnám a chlapům

Máte taky nějaký vtipný momenty s mámou? Díky za přečtení :)