Pes, nejlepší přítel člověka. Jo, kočka taky...

"Ten pes je úplně blbej," poznamenám, když ten malej tlustoprd vylizuje misku s konzervou někde na druhé straně garáže, než na jaké mu byla podána. Jeho svérázný způsob stravování mě nikdy nepřestane překvapovat. 
"Ta kočka je geniální," ukážu na našeho kocoura, který si se stejně lehkou plastovou miskou poradil mnohem chytřeji. Jednou tlapkou do ní šlápl a tím pádem spokojeně debužíruje bez potřeby honit misku po celé místnosti. Holt, i ve zvířecí říši musí být někdo ta spodina národa. 

"Pojďte si pro pamlsek," zavolám na oba své psy a ti se jako o překot vyhrnou z pelechů. Na tohle slyší, ale procházky po venku? Jdi si sama, my se musíme otočit na druhej bok a chrápat dál. 
"No teď se ti to vrtí ocasem, co?" zeptám Fišti a ten na můj popud začne ocasem mávat ještě víc. Na to ale není připravená Peggy, stojící za ním, která kvůli jeho nadšení schytá dvě tak velké facky, až jí klapne v čelisti. Peggy uraženě štěkne a odkráčí jako dáma, ale já se svezu smíchy k zemi. Škoda, že to nemám natočený

"Hop! No hop! Vyskoč ty špeku!" vypláznu jazyk na Peggynu, která se už několik let vyznačuje tím, že ze zásady neskáče. Nebo z přebytku sádla.
"Nemůžeš c.." provokuju dál, ale Peggy mi skočí do řeči. Doslova. Vyskočí a rafne mě do nosu. A pak spokojeně odkráčí, zatímco já v zrcadle zkoumám drobnou řadu otisků, které zdobí moji tvář.

"Říkám ti nemotej se mi tady, nebo se ti něco stane!" varuju už poněkolikáté Fišťu, když ze skříně v dílně vytahuji jeden železnej řetěz za druhým a on se mi neustále motá pod nohama. Konečně najdu řetěz co hledám, a tak ho nadšeně vytáhnu. Bohužel tak nadšeně, že se celý rozmotá a jeden z jeho tvrdých konců trefí Fišťu přímo doprostřed čela. Až to zaduní. V tu chvíli si můj milovaný pes konečně uvědomí, že dílna pro něj opravdu není bezpečné útočiště. 

"Ne! Ne! Ne, ne, nee!" poskakuju okolo stolu jako magor v marné snaze zabránit mému čistě bílému pelichajícímu kocourovi otřít se o moje čistě černé legíny. Ta kočka není tak chytrá, jak jsem si myslela, je zmatenej jak lesní včela Emča.

 "Nemůžete jednou jíst normálně?" zeptám se těch tří, ačkoli vím, že mi ani jeden z nich neodpoví. Asi je to jejich rituál. Všichni tři dostanou misku granulí s množstvím odpovídajícím jejich váze, ale to jim nezabrání v tom očichat i ostatní příděly (co kdyby ostatní měli něco lepšího?!) a ve výsledku malá kočka vystrnadí středně velkou Peggy od její misky, ta následně zavrčí na největšího Fišťu aby jí poskytl přístup k jeho misce a ten si lehne na zem a smutně na mě kouká. 
"Nemůžete," zkonstatuju, když kocoura s jeho miskou odstraním do vedlejší místnosti a těm dvou přistrčím jejich misky až k čumáku, aby se náhodou nemuseli příliš namáhat.

Každopádně jinak to jsou nejlepší kamarádi (y)

Jaké jsou vaše příhody s domácími mazlíčky? Děkuji za přečtení :)