z čeho máte největší strach? A ne, nemyslím takový ten strach z pavouků, výšek, malých prostor a podobných věcí, se kterýma většinou nejde nic moc dělat. Mám na mysli takový ten strach, který máte kvůli tomu, že se bojíte, jak to dopadne.
Bojíte se promluvit v hodině dějepisu, ačkoli jste si skoro jistí, že je vaše odpověď správná, protože co když ne? Máte strach z toho se zkusit ostříhat jako vaše oblíbená hvězda, protože co kdybyste vypadali blbě, nebo si z vás někdo dokonce dělal srandu? Děsíte se představy, že byste se odvážili usmát se na toho krásnýho/ou kluka/holku v autobusu, a proto kdykoli jde kolem vás, skloníte hlavu a koukáte do černé obrazovky vybitého mobilu?
Taky jsem se takhle bála, proč to nepřiznat. A pak? Řekla jsem si dost. Nebavilo mě to. Koho by taky bavilo, nedělat věci tak, jak chtěl, protože co KDYBY. To pitomý slovo. Nesnáším ho.
Co kdyby tohle, co kdyby támhleto. Tímhle slovem se ohání tolik lidí na světě, že kdyby se to slovo zhmotnilo, lidi by před ním zdrhali a páchali hromadné sebevraždy. Protože co kdyby nás to KDYBY chtělo zabít nebo se nám vysmát že jo. A teď vám něco řeknu...
Co kdyby nás to kdyby obejmulo a řeklo, že jsme skvělí. Ať se nebojíme, že všechno dobře dopadne. Že odpověď v dějáku bude správně, účes sklidí ohromný úspěch a ta roztomilá osůbka v autobuse se na nás zakření zpátky.
A teď vám řeknu ještě jednu věc.,.
Možná tomu nikdo z vás nevěří, al když se nic z toho nestane, překvapivě to není konec světa. Ok, lidi se nad vaší trapnou odpovědí možná zasmějí, pár měsíců než vlasy dorostou budete nosit šátky a v den, kdy se konečně odvážíte usmát se na člověka v autobuse, nastoupí se svou drahou polovičkou (ne, že byste se na ně oba potom usmát nemohli).
Já osobně jsem si upřímně nabila hubu bezpočtukrát, kvůli tomu, že se odmítám zastrašit slovem kdyby a beru ho jako kamaráda. (Protože co kdyby se stalo všechno tak, jak jsem si to vysnila, aha?) A taky si možná ještě jednou tolikrát tu hubu nabiju. Ale až se na konci života podívám zpátky, dojde mi, že všechno, čemu jsem v danou chvíli naprosto věřila, jsem taky vyzkoušela. A ti ne-tolik-odvážní uvidí hromadu slov KDYBY a nesplněnejch přání. Myslím, že poslední věc, kterou vám řeknu, už vyplynula z článku, který vás doufejme alespoň trochu inspiroval. A tou je: Radši budu lidem pro smích, než sobě k breku. ;)
Snad se vám článek líbil, budu ráda za každou odezvu :)
Adios!
I'm not crying you are
OdpovědětVymazat