Korespondence V+W

Čau lidi, 

dneska bude článek z trochu jiného soudku, než doposud, ale takovéhle články budu dělat tak často, jak se dostanu do divadla, protože divadlo je podle mě nejlepší způsob vyjádření emocí a myšlenek a... zkrátka ho zbožňuji. Nejdřív jsem myslela, že napíšu o tom, jak neslušně se někteří lidé dokážou v divadle, nebo i obecně na veřejnosti, chovat, ale nakonec jsem si řekla, že o tom ostatně můžu napsat kdykoli, protože to zlé vám v paměti zůstává dlouho, kdežto to krásné se vykuřuje každou vteřinou. A protože si chci co nejvíc z tohohle úžasného představení udržet v hlavě prostřednictvím tohohle článku, raději rovnou začnu pět ódy. 


Začnu trochu netradičně - těmi dobrými věcmi, kterých jsem našla opravdu o mnoho víc, než negativ. V první řadě to bylo naprosto skvělé herecké obsazení. Jestli jste sledovali První republiku, České století, nebo Nevinné lži, tak určitě znáte úžasného herce Jiřího Vyorálka, který se sice do paměti televizních diváků zapsal teprve nedávno, ale s jeho úžasnými hereckými výkony nemám pochyb, že tam zůstane už navždy. Dále jsem měla možnost vidět Václava Vašáka, dalšího úžasného herce, který byl kromě jiného za tuhle roli nominován i do širší nominace ceny Thálie v roce 2010. Nakonec v našem představení hrála ještě Anežka Kubátová, která oběma hercům zdatně sekundovala. 

Vlastně ještě před představením jsem si říkala, že kdyby nám hrál Vyorálek (vlastní blbostí jsem si o hře předem nic nenašla), tak bych byla v sedmém nebi. A co se nestalo - roztáhla se opona a na jevišti stál Vyorálek :D. Nechci ale zapomínat i na ostatní herce, takže se z téhle problematiky raději přesuneme na kostýmy, masky a celkové uspořádání scény. 

Co se týče kostýmů a masek, pobavilo mě hlavně vycpané břicho tak typické pro Wericha, nebo i vtipně upravené vlasy a bílé obličeje odkazující na Voskovcovu a Werichovu tvorbu v podobě "klaunských" vystoupení plné písniček a poezie. Scéna byla jednoduchá, přesto mi trvalo necelou půlku představení, než jsem úplně pochopila, jak je všechno myšleno a že každá věc tam má skutečně své místo i důvod. 

Ohledně samotného představení také nemůžu říct nic jiného než chválu, chválu a zase jenom chválu. Řekla bych, že celá hra byla pojatá dost alternativně, ale každý to může cítit jinak. Není to ten typ představení, o kterém si musíte předem něco hledat, prostě si sednete a díváte se, protože dějová linie není těžká na pochopení, zkrátka korespondence dvou smutných klaunů, rozdělených po roce 1948. Vlastně ano - jednu výtku bych možná měla, i když ta je zapříčiněná jenom mojí nevědomostí. Během celého představení jsem se neorientovala v časové linii. Pro laika, který pomalu ani neví, kdy Werich s Voskovcem v Čechách (ano Voskovec v zahraničí) působili, muselo být dost těžké uhádnout, v kterém roce představení vůbec začínalo. To jsem si ale dokázala spočítat, horší bylo, že jednotlivé dopisy a scénky na sebe plynule navazovaly, takže člověk nevěděl, jestli scény dělí týdny, či měsíce. Jen při zmínce o Pražském jaru a událostech roku 1968 jsem se chytla, v několika následujících scénách jsem se ale opět spolehlivě ztratila. To je ovšem jedna z mála výtek, kterou mám. Představení bylo vtipné i hořké, ostatně tak jako život sám, a nestěžuji si ani na přebytek depresivních scén ke konci představení, jako většina mých spolužáků, spíše oceňuji pravdivost hry, která vypovídá o jejich životech až do Werichovy smrti. 

Když už musím zmínit negativa, aby to byla plnohodnotná recenze, tak kromě nepříliš přehledné časové osy jsou to zcela subjektivní výtky, mezi které patří sedadlo daleko až pod balkónem, který mě zprvu přiváděl k šílenství svou nížkou, jež mi způsobovala lehké klaustrofobické záchvaty a vzhledem k tomu, že jsem od jeviště byla opravdu tak nejdál, jak to šlo, moje oči potřebující víc než tři dioptrie měly občas problém všechno zaznamenat. Kromě toho už jsem na začátku zmínila nevychované spolužáky (ano bohužel jsem na tomhle úžasném představení byla snad s úplně celou školou), kteří si hlasitě povídali a jednou jistá velice inteligentní dívka i zvedla telefon, což bylo slyšet po celém sále. Stát v tuhle chvíli na jevišti, tak přestanu hrát a jdu dotyčnou vyfackovat, ale herci to ustáli a jak už poněkolikáté opakuji, představení bylo zkrátka skvělé. 

Závěrem bych jenom řekla, že jestli milujete divadlo tak, jako já, určitě se běžte na tohle představení podívat, a jestli nemáte možnost, alespoň si přečtěte Korespondenci Voskovce a Wericha, která určitě stojí za to. Já hned zítra letím do knihovny! :)

PS: Odkaz na širší informace o představení ZDE.

Snad jste dočetli až sem a článek se vám líbil, ačkoli byl trochu dlouhý :)

Adios!