Fousatá jeptiška aneb poslední zvonění je vrchol kreativity a inteligence

Všechno níže popsané se skutečně stalo, nic není fiktivní a jakákoli podobnost se skutečnými lidmi je čistě záměrná. 

Fousatá jeptiška a burák. Originální převleky na poslední zvonění. Detail, že jsem ještě nedošla do školy a už smrdím jako drogérie. 
"Ten burák byl docela roztomilej, co?" zeptám se kámošky, když s nevelkou ztrátou peněz zdárně dojdeme do cíle - školní šatny. 
"Vždyť to byl perníček ze Shreka!" podívá se na mě pobaveně a já pokrčím rameny. To by to vysvětlovalo, kdo by šel za buráka?!

"Nemají po nás náhodou zakázáno stříkat ocet?" snažím se přehlušit bordel, co dělají čtvrťáci v naší hodině dějepisu, ačkoli jsem proti třiceti nadšeným polodospělým v lehké nevýhodě.
"Očividně je to hodně bere!" odpoví mi spolužačka s kašlem, když dostane zásah směsi vody, voňavky a octu přímo do pusy. Buďme upřímní, ta voda tam nejspíš ani není.
Jejich řádění se taktéž neúspěšně snaží přehlušit i učitelka, jejíž výraz se každou vteřinou víc a víc podobá výrazu bohyně pomsty. 

"Vskutku vrchol kreativity a inteligence." 

Pronese, když odejdou, a jde je na chodbu seřvat na tři doby. Ehm, jako by si z toho něco dělali. 

"Oni mají hasičskou stříkačku!" zděsí se kamarádka, když na školním dvoře sledujeme pasování třeťáků. Za rok to čeká i nás. 

"A mouku," zašklebím se, když si z vlasů vytáhnu pár lepkavých žmolků a nahmatám několik dalších slepenců. 

"To není mouka, ale směs na bramborový knedlíky," vyvede mě spolužačka z omylu. 

"Si děláš srandu!" zděsím se, a když mě zasáhne plný proud z hasičské stříkačky, nenacházím slova, kterým bych těch devadesát infantilně se chovajících lidí popsala. Učitelka dějepisu to vystihla.

"Tak se dejte dohromady a probereme si klima Evropy," vejde učitel zeměpisu po našem návratu ze dvorku do třídy a já se zašklebím. 

Triko se mi suší na radiátoru, takže jsem jen v mikině, z vlasů mi pořád ještě padají drobky něčehocofaktnechcivědětcoje a mám hlad. Vytáhnu proto z batohu housku a žvýkám do rytmu spolu s učitelovým výkladem. Druhou rukou dokonce i stíhám zapisovat. Ne, že by si mě zeměpisář nevšiml, ale zřejmě je mu ještě víc ukradený než mně. 

"Koukej, ten je hezkej!" zapíchnu prst do fotky slaďouše na tablu náhodné školy, na které jsme s kamarádkou narazily. 

"ŽE JO?!" domáhám se odpovědi, když žádnou nedostanu. 

"Ughmfp," odpoví mi tedy kamarádka a já protočím oči.

"Co proti němu máš, je roztomilej!" bráním ho, i když ani neznám jeho jméno, a kamarádka nade mnou povytáhne obočí. 

"Děláš si srandu, vždyť má rousy!" zapíchne mu prst do čela a já se na ni nechápavě podívám. 

"Cože má?!" zeptám se a ona mi svůj poznatek zopakuje. 

"No rousy, koukej!" přejede mu po linii vlasů a já se snažím soustředit na to, co se mi ona snaží říct. 

"Myslíš kouty?" vyhrknu pak, protože to je to jediné, co mě napadne, a ona nadšeně kývne. 

"Jo kouty! Vypadá, jako by mu bylo třicet!" vyjádří svůj názor a já zavrtím hlavu. 

"Nene!" 

"Jojo, koukej, vždyť má obočí až tady," ukáže mu někam pod ofinu a to už mě trochu vyděsí. Vždyť je se mnou od chvíle, co vyšla ze školy, nemohla si stihnout něco šlehnout!

"Myslíš čelo?" zeptám se jí a ona kývne. 

"Jo čelo, ne obočí. Není hezkej."

Poslední zvonění má na lidi vážně divnej vliv. 

Takhle to u nás vypadalo po zásahu tří tříd lidí, které za dva týdny čeká "zkouška z dospělosti"

PS: To, že si na poslední zvonění dneska lehce stěžuji neznamená, že za dva roky nebudu stejná, nebo ještě horší. #justsaying

Díky za přečtení! :)