"Chce se mi čůrat," klepu nohou o podlahu a přemejšlím, kolikrát jsem to za uplynulou hodinu už řekla. Sedíme v autobuse už dvě hodiny a já počítám s tím, že řidič musí každou chvíli zastavit, jestli nechce ve svém vozidle uklízet malé nehody.
Chyba lávky. Nezastavíme další hodinu a já mezitím stihnu poslat několik zoufalých zpráv kamarádce a prospat aspoň krátký sneak peek Prahy. Yay, a to je teprve začátek.
"Oni teoreticky můžou používat jeden záchod klidně i ve třech, co?" zamyslím se nad problematikou klučičího čůrání, když stojíme řadu dlouhou několik metrů a já zoufale křížím nohy do všemožných kreací. Dostane se mi pobaveného uchechtnutí ze strany mých spolužaček a posměšného pohledu kluků, kteří z jejich dveří vylízají v pravidelné periodě několika málo sekund. Vsadím se, že tam ve třech určitě chodí.
"A tomuhle bude za čtyři měsíce osmnáct jo?" ujistím se při pohledu na nejstaršího spolužáka, který spokojeně poskakuje po dětské trampolíně. Nasral mě, chtěla jsem tam jít já. Najednou si jen tak hodí salto. Ok, má jedno malé bezvýznamné plus.
"A dělejte si poznámky, napíšete mi potom shrnutí!" přikáže nám před první přednáškou o rekultivaci přírody v Mostě učitelka.
"Naivko..." ušklíbnu se a následující přednášku si ani psát nemusím. Rekultivace, rekultivace, rekultivace... Už vím, jaké je první slovo rozených mostevčáků.
"Ti mravenci jsou tady nějaký malý co?" polemizuje kámoška při pohledu na drobotinu lezoucí jí po botách.
"Asi jsou rekultivovaný."
"Támhleto vypadá jako Jin a Jang!" ukážu na okno kostela jehož ornament mi připomíná tento známý znak. V druhém okně je podobný obrázek, kde ale jedna "kapička" přebývá.
"A tamto jako Jin, Jang a Jong!"
V dalším okně jsou pochopitelně čtyři.
"V tom posledním je Jin, Jang, Jong a Jeng!" ukážu zase a odpovědí je mi hlasitý smích.
"Héle houpačky!" ukážu na plácek vedle REKULTIVOVANÉHO rybníku a naše další cesta je jasná. Na obcházení rekultivované přírody budu mít ostatně dost času... nikdy, viděla bych to na nikdy.
"A teď vám řeknu něco o historii naší chemičky..." uslyším a s povzdechem začnu počítat. 74 dlouhých červených žaluzií. 160 malých čtverečků na světlech, jimiž prosvítají zářivky. 20 noh u šesti stolů, z nichž dva mají jen po dvou, jelikož jsou do učka. 16 bodových světel a 16 lidí s brýlemi. 11 holek má culík a jsou tu tři kytky. A vida, přednáška je u konce!
"Následuje autobusová prohlídka areálem České Rafinérské..." Poslední věc, kterou jsem před odletem do krajiny snů dokázala vnímat je, že koks čistí sbíječkami dvacet dní a že se jim to vyplatí.
"A tohle je bunkr, kde se za druhé světové války..." prudce otevřu oči a připlácnu se na okno. Jedinou zajímavou část dnešní přednášky jsme minuli během několika málo sekund.
"Tyjo, co je to za velkou řeku?" mám chuť říct, ale na poslední chvíli se kousnu do jazyka. Uvědomím si totiž, že večeři máme domluvenou v Ústí nad Labem.
"Jsem šikovná," pochválím se, když si do hotelové sprchy nanesu všechny potřebné věci naráz, abych se nemusela pořád courat do pokoje. Že nemám ručník si uvědomím až ve chvíli, kdy stojím mokrá ve sprše.
Den no.2
"Takže českej cibulák vlastně pochází někde z Asie?" ujistím se ještě jednou, abych si ověřila šokující informaci, kterou jsem se právě dozvěděla. Krom toho jsem si ještě vyrobila super cool hrníček a zjistila, jak se cibulák vlastně vyrábí.
Jediná věc, na kterou jsem se těšila mě zklamala. Cesta E55, kterou jsme projížděli, zela prázdnotou. No toto!
Protože jsem rebel a protože mě nebavilo poslouchat o dole, který bude za pár let REKULTIVOVÁN
Snad vás můj krátký přehled naší exkurze aspoň trochu pobavil, díky za přečtení :)
Žádné komentáře:
Okomentovat