Jak mi maturita vzala rozumně uvažující sestru

Maturita se blíží mílovými kroky, mé sestře z toho hrabe a já mám díky tomu inspiraci na nový článek. 
Jestli si myslíte, že z toho vám/vašemu sourozenci/kamarádovi už taky trochu šplouchá na maják, ještě jste neslyšeli příběh skutečného šílenství...

Pomalé ztrácení zdravého rozumu by se podle mého názoru dalo rozdělit do několika na sebe plynně navazujících fází, přičemž první z nich je přehnaná láska. 
   Za skoro celých sedmnáct let mého života mně totiž moje vlastní sestra neprojevila tolik náklonnosti, jako za poslední uplynulý měsíc. To byla pořád pusinka na ouško, pusinka na čelíčko, strašná potřeba povídání si v jedenáct večer, dělení se o kalkulačku...
A pak se mně všichni diví, že mi z tý její maturity hrabe snad víc, než jí samotný. 

Pusinkující tendence se v minulých týdnech taktéž volně přelévali do silného infantilního magoření. Protože opravdu jenom maturant má dobrou záminku k tomu, aby se choval jako tříleté dítě. 
Jinak je totiž úplně normální, když devatenáctiletý člověk sedí na záchodě a hlasitě polemizuje o tom, jestli se rulička od toaletního papíru v záchodě skutečně rozpustí tak, jak to bylo v reklamě. Nakonec jednočlennou debatu uzavře slovy: "Já na to flusnu a uvidíme."

Hlasité blábolení, házení ponožkami, PET flaškami, řvaní jako na lesy a otravné pitvoření se po lidech v televizi, mně, nebo třeba neandrtálci z filmu Mach a Šebestová, na který si zrovna v tuhle chvíli náhodou vzpomněla, už bylo na hranici odvozu do psychiatrické léčebny, ale zatím jsme jí dali ještě jednu šanci. 

Ve chvíli, kdy mi zcela bezdůvodně rozházela právě ustlanou postel, přetáhla mě po zadku mou vlastní noční košilí, zkroutila mi palec u nohy do úhlu, o kterém jsem ani netušila, že existuje, naštvaně mlátila do skříňky takže vyděsila její malou želvu a následně mě dveřmi od stejné skříňky spokojeně mlátila do hlavy, když jsem si vyndávala sešity na následující den, začala jsem doufat, že agresivita je poslední stupeň šíleného maturanta. 

Chyba lávky. Poslední kapka přišla ve chvíli, kdy moje milovaná sestra vešla do pokoje a s hudebním hluchem sobě vlastním začala pět: 

"Old Spice mého synka mi vzal..."

V tu chvíli už člověk vážně neví, jestli se má smát nebo brečet...

V první řadě by měli poděkovat svým úžasným mladším sourozencům za to, že to s nimi vydrželi

Pevné nervy všem, kdo zkoušku z dospělosti letos skládá, ale i těm, kteří musejí snášet jejich neustálou přítomnost. Po přečtení tohohle článku (za což děkuji) vám to ale už nepřijde tak strašný, no ne? :)