Vánoční čas

Vánoční čas. Všichni spěchají z místa na místo, aby svým blízkým mohli koupit ty nejlepší dárky, o jakých se jim možná ani nesní. Lidé se míjejí v obchodech, v ulicích, i na silnicích a jediné, co se jim honí hlavou je, aby na Vánoce bylo všechno u nich doma perfektní.

I když ne všichni. Někteří třeba chtějí jen, aby se jejich blízcí uzdravili. Jiní by zas rádi své blízké alespoň na Vánoce viděli. A pak jsou tu lidé, kteří by ke štěstí stačilo, kdyby se alespoň na Vánoce dobře najedli a vyspali se v teple. 

Stejně jako bezdomovec, který právě schází po schodech směrem na náměstí k vánočním stánkům, zatímco doufá, že okolo košů najde nějaké zbytky jídla, nebo snad zakutálenou desetikorunu, za kterou by si snad mohl u stánku koupit kelímek teplého čaje. 

Lidé ho tu znají, ale nikdo neví jeho jméno. Možná ho nezná už ani on sám, tak dlouho na něj tak nikdo nezavolal. Vlastně ho lidé nikdy neoslovují. Snaží se předstírat, že neexistuje, zcela ho vytěsnili z paměti, aby je netlačilo černé svědomí, které se v těchto vánočních dnech obzvlášť hlásí o pozornost. 

Tak tenhle bezdomovec dneska nevstal na třetí zazvonění budíku jako většina lidí okolo něho. Ráno ho v lepších případech budí studený vítr, který se mu dostane pod ošuntělý kabát, v tom horším policista, nijak nezakrývající znechucení nad tím, že se ho musí dotýkat, či s ním dokonce mluvit. 

A přitom si ani neuvědomuje, s kým mluví. Vždyť by ten člověk mohl mít vyšší vzdělání, než kdokoli okolo, jen s ním neuměl správně zacházet. Nebo ho má mnohem nižší, ale šikovné ruce se nevyrovnali příliš dobrému srdci, které ho dostalo na mizinu. 

Jednoho dne se zkrátka může na ulici octnout každý a jediné, co v tu chvíli může dělat, je spoléhat na dobrou vůli svých příbuzných či kamarádů, což tenhle bezdomovec zřejmě nemohl. Možná ho na mizinu dostali právě jeho nejbližší, nebo nikoho takového vůbec nemá, kdo ví. 

A tak dnešek, 23.prosince, prožil stejně jako každý jiný den. Vlastně ten dnešní den byl trochu úspěšnější, než jiné dny. Snad mají lidé o Vánocích vážně trochu větší vůli pomáhat a být vlídní. Dneska ho ani nevyhodili z vytápěné nádražní haly, kde jindy nemá šanci zůstat déle než půl hodiny, než si ho zaměstnanci všimnou. 

On to ale chápe. Zkrátka smrdí. Minulý rok, kdy byla obzvláště tuhá zima, se s tím rozhodl něco udělat a vykoupal se v studené řece, aby se nepříjemného zápachu zbavil. Získal ale jenom těžký zápal plic, ze kterého by se bez pomoci doktorů s největší pravděpodobností nedostal. 

Tenkrát mu sanitku zavolal náhodný kolemjdoucí, který poznal, že žalostné sípání není důsledek alkoholu, nýbrž něčeho mnohem vážnějšího. A bylo to opět v předvečer Štědrého dnu. Lidé si v tu dobu asi vážně sahají do svědomí a snaží se odčinit alespoň něco, co za minulý rok pokazili.

Bezdomovec tedy minulé Vánoce prožil v nemocnici, ale co ty letošní? Je zvláštní uvědomit si, že jediné, co si přeje, je, aby byl někde, kde jsou alespoň tři stěny, které by ho ochránily před vlezlou zimou. A kdyby k tomu sehnal ještě něco menšího k snědku a snad šálu, která by ho zahřála o něco víc...

Vtom k němu přiběhne střapatý psík a otře se mu o nohu. To bezdomovce vyleká, už dlouho s nikým neměl tak blízký kontakt, ačkoli je to jen čtyřnohé zvíře. 

"Čípak jsi?" promluví na něj tiše a téměř se svého hlasu lekne, tak dlouho s nikým nemluvil. Pejsek však zavrtí ocáskem. Podle stavu jeho srsti a absenci obojku ale zřejmě nikomu nepatří. Možná kdysi někomu patřil, ostatně někdo mu obrovskou ránu na boku udělat musel, ale už dlouho se asi živí podobně, jako sám bezdomovec. S tím rozdílem, že nad hladovým psem se lidé slitují spíše, než nad hladovým příslušníkem jejich vlastního druhu. 

V tom se otevřou zadní dveře od jednoho ze stánku a ven vyjde mladá žena s táckem jídla v jedné a s pitím v druhé ruce. A zamíří rovnou k téhle ubohé dvojce. Pes totiž nevypadá, že by se od bezdomovce chtěl někam hnout. 

"Nate, vemte si," usměje se na něj žena a podá obojí do bezdomovcových rukou. Pak si všimne i psa a gestem ruky naznačí, aby překvapený pán ještě počkal. Žena je během chvilky zpátky s miskou čisté vody a talířkem nakrájené klobásy, což položí před psa, který se do toho bez váhání pustí. Nezdráhá se jako bezdomovec, který není schopný ženě ani poděkovat. 

"Prosím vás," otočí se potom žena na bezdomovce s nervózním výrazem. A jemu všechno dojde. Asi chce rozhovor s někým, kdo je na naprostém dně, nebo něco takového, ale to on dělat nebude, ač by se mu peníze hodily. 

Chce jí to všechno od plic říct, ale upřímnost, sálající jí z očí, mu to nedovolí. 

"Chtěly bych vám nabídnout práci. Víte, přišli jsme o jednoho prodavače a zrovna teď před Vánoci bychom potřebovali výpomoc. A po Vánocích se také něco najde," dodá rychle, aby nedošlo k nějaké mýlce. 

Bezdomovec na ni překvapeně kouká a neví co říct. 

"Pejska si můžete vzít sebou a peníze dáváme každý den, takže i ubytovnu si večer budete moc zaplatit," dodá žena poslední dobrou zprávu a bezdomovci se nahrnou slzy do očí. 

"Ale já smrdím," namítne něco, co milá prodavačka určitě ani v nejmenším nečekala, ale bez zaváhání zavrtí hlavou a znovu se usměje. 

"Nesmrdíte. Mimochodem, jmenuji se Veronika," představí se mu a nabídne mu ruku. Bezdomovec ji nesměle stiskne a vysloví svoje jméno, které si přeci jenom ještě pamatuje. 

"Václav."