dneska se zaměřím na dokumentární cyklus, který nedávno odvysílala Česká televize a pokusím se trochu rozpitvat můj názor na něj - plusy, mínusy a tak dále, tak snad se vám článek bude líbit. :)
V první řadě bych asi měla říct, proč jsem pořad vůbec začala sledovat, protože někteří lidé dokument naprosto odmítlo už jen kvůli tomu, že je o romské rodině (což je upřímně ten nejdebilnější důvod něco nesledovat, holt někteří lidé jsou prostě hloupí, co k tomu dodat).
Já jsem se na pořad těšila od chvíle, co jsem se dozvěděla, že ho budou vysílat, protože za prvé: odmalička jsem si říkala, že bych měla nejradši čtyřčata, abych měla svůj vysněný počet dětí za sebou hned napoprvý (cha, tak to jsem si vážně rozmyslela) a potom je určitě zajímavé sledovat, jak někdo zvládá tak velký počet dětí naráz (protože když se nad tím zamyslíte, tak i jedno dítě je docela záhul - máte 24/7 zodpovědnost za živou bytost, šílený).
Právě proto, jak skvěle Saša s Tondou děti zvládli (ať si říká kdo chce co chce, ty děti jsou zdravé a šťastné, což považuji za skvěle zvládnutej rok), je moc obdivuju, ale na jejich místě bych tedy nechtěla být ani za nic, o tom žádná.
První věc, která stojí za zmínku, jsou nenávistné reakce na to, že je rodina romská a proto mají paterčata atd. atd... Vážně, občas se stydím za to, že jsem člověk, když vidím, jak zlí dokážou být lidi k jiným lidem. Jen doufám, že tahle rodina neskončí podobně jako rodina Natálky z Vítkova, jen kvůli tomu, že mají tmavou pleť, nebo paterčata. Myslím, že si to ani jeden z odvážných rodičů nenaplánovali (když pomineme fakt, že to naplánovat nelze, kdo by si asi plánoval paterčata), tak nevidím důvod, proč by za to měli být trestaní.
Na druhou stranu je ale také hodně lidí, kteří tuto rodinu podporují a to mě naplňuje nadějí, že lidská rasa ještě není úplně tak ztracená (i když si pořád myslím, že na tu nenávist jednou dojedeme).
Musím taky říct, že mi bylo hrozně líto malého Tonyho. Věřím, že rodiče se snažili si na něj udělat tolik času, kolik mohli, ale jak už jsem řekla, i jedno dítě je zápřah, a proto když šestiletému jedináčkovi donesete domů najednou pět uzlíčků, kteří si žádají vaši stoprocentní pozornost, musí to být docela šok. Myslím ale, že i tohle Saša s Tondou zvládli docela dobře (když se podívám na některé děti, které šíleně žárlí i jenom na jednoho sourozence, tak to vlastně zvládli skvěle).
Teď si asi říkáte, kde jsou ty slibované mínusy, když tu pořád omílám jenom to, jak moc ty dva obdivuji, ale dočkali jste se, here we go.
Shrnu jen pár obecných narážek, které vás v souvislosti s tímto dokumentem napadnou, ať už se vám líbí, nebo ne.
1. Věčné stěžování si hlavních aktérů
I tohle má svoje plusy i mínusy. Například já bych si na kameru nikdy nestěžovala tolik jako Saša, nejsem ten typ, to bych radši otravovala kamarádky. Na druhou stranu ale musíte uznat, že s šesti dětma na krku může člověk spadnout do dlouhotrvajícího pocitu, že je proti němu celej svět a taky se tak chovat. Jak vidíte v Sašině odpovědi, sama si to uvědomila a je jí to líto, ale už s tím nic nenadělá.
2. "Stát vícerčatům nepomáhá"
K téhle problematice bych se s vámi ráda podělila o můj menší postřeh z chatu s matkou paterčat.
Jak vidíte, v jedné otázce přiznává, že se jí dostalo pomoci od státu a v druhé na stát nadává. Na tohle nemám žádný vysvětlení, kterým bych mohla Sašu obhájit, tak buď jim ten stát pomohl, nebo ne!
3. Pečovatelky
Jestli jste se na pořad dívali, víte, že od začátku skoro do konce měla rodina problémy s pečovatelkami. Hlavně Saša a její máma se o děti hodně bály (což pochopitelně chápu, ale ty pečovatelky tam byly proto, aby jim pomohly, nechtěly těm dětem nijak ublížit), a proto vzniklo pár situací nepříjemných pro obě strany. Vše vyvrcholilo ve chvíli kdy Sašina máma jednu z pečovatelek profackovala. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale i když člověk stokrát ztratí nervy, tak si podle mě nemůže dovolit zmlátit někoho, koho jim jako výpomoc poskytuje někdo jiný. V tomto případě se vůbec nedivím, že od té chvíle jim pečovatelky chodily už jen na domácí práce a ne na výpomoc s dětmi, udělala bych to stejně.
Myslím, že hlavně tyhle tři problémy se tak nějak proplétaly všemi epizodami Paterčat, a tak jsem chtěla z pohledu pokud možno nezaujatého pozorovatele shrnout můj názor na ně. Nic ale nemůže být stoprocentně objektivní, to jistě sami dobře víte, ale snad se vám i tak můj článek líbil. :)
V závěru bych chtěla rodině popřát hodně zdraví, štěstí a lásky do dalších let (i když si můj článek nikdy nepřečtou) a vám bych chtěla poděkovat za přečtení a případný komentář, co si o tomhle pořadu myslíte vy. Vím, že názorový článek zveřejňuji poněkud později, protože seriál skončil už před určitou dobou, ale chtěla jsem nejprve shlédnout všechny díly a pak si nechat nějaký čas na rozmyšlenou, abych si za článkem opravdu mohla stát.
Tak se mějte rádi a zase někdy
Adios!
Žádné komentáře:
Okomentovat