Dítě - mít, či nemít?

Čau lidi,

v šestnácti letech asi většina lidí nad otázkou pořízení malýho sviště nepřemýšlí, ale já zkrátka nejsem většina, a tak nad tím vlastně přemýšlím docela často. Možná je to tím, že si ráda plánuju budoucnost, nebo tím, že mám vlastně děti i docela ráda. Občas. Omezenou časovou dobu. A s vědomím, že je po uplynutí té doby můžu s čistým svědomím vrátit rodičům, kteří si jejich pořízením rozhodli přivést na svět dalšího sobeckého a nesamostatného jedince. Například. Ne vždycky jsou to rozmazlení spratci, ale tak v 85,41% případů jsou. Což je jeden z důvodů, proč občas uvažuji o naprostém nerozmnožování se - vzhledem k mé nezodpovědnosti by se z mých genů mohli stát stejní spratci, jaké vidím v okolí. Pak mám ještě druhý a poslední důvod, proč by děti v mém případě nebyli dobrý nápad. Protože... MÍT DÍTĚ JE ZATRACENĚ DĚSIVÝ!

Začneme kde jinde než u samotného těhotenství. Jelikož KRISTE PANE TO JE TAK STRAŠNĚ DIVNÝ. Představte si, že celých devět měsíců máte v břiše vetřelce (ok, nebudeme počítat ty první tři až čtyři měsíce, pač to je vetřelec ještě úplně mini). 
Fajn, takže PĚT MĚSÍCŮ v kuse vás něco vevnitř kope do břicha i vnitřností, nutí vás jíst věci, který vám normálně nechutnají, a musíte kvůli němu chodit na záchod přibližně každých pět minut. Děsivý.
Nastává porod. Jestli se mi budete snažit namluvit, že ta nejkrásnější věc v životě ženy je porod, tak jste s největší pravděpodobností za a) nikdy nerodily, nebo za b) jste masochisté. Protože ačkoli já jsem ještě nikdy nerodila (a nemám to ani v nejbližších deseti letech v plánu), dokážu si představit že porod musí bolet jako prase a je mi úplně jedno, že po něm budu v náručí držet něco, co má napůl moje geny. 
Ne vážně, klidně si o mně tvrďte, že nejsem holka, nemám city, nebo cokoli chcete, ale abych několik hodin v kuse měla čím dál silnější kontrakce, které nekončí sladkou smrtí, ale pouhým vytlačením něčeho o velikosti melounu otvorem o velikosti citronu (přičemž ten citron patří mně!!), tak to se mnou vážně nepočítejte. 
Když už jsme přežily těhotenství a porod, člověk by i čekal, že se to nějak zlepší, ale houby, dítě nám bude fyzickou bolest působit dál! PROTOŽE JÍDLO. 
Když totiž nepatříte mezi těch pár šťastných procent rodiček, co nemají mlíko a můžou vetřelce krmit z flašky, musíte si dítě v pravidelných intervalech třeba rok přikládat k prsům a nechat je aby z vás vycucli snad i duši. A jestli mi opět hodláte tvrdit, že kojení nebolí, tak mám pro vás menší rovnici: Dětem rostou zuby okolo šesti měsíců. Přibližně. Kojit se přestává někdy okolo toho roku. Přibližně. Výsledek této rovnice? One big fat AU. 
   Ale my nekončíme! Ve chvíli, kdy za sebou už totiž máme všechnu fyzickou bolest, přesuneme se k  tomu, že mít dítě vás prostě absolutně psychicky odrovná.
Můžeme začít třeba u toho, že před vámi leží uzlíček, který je z padesáti procent vy a z padesáti procent člověk, kterýho milujete (s největší pravděpodobností). A jediné, co se vám v tu chvíli honí hlavou je, JAK JE TOHLE SAKRA MOŽNÝ?!?
Na tohle volně navazuje další otázka také ohledně genů a dědičnosti. Protože problém je, že to, co před vámi leží a slaďounce se na vás usmívá/šklebí/mračí/whatever stejně to milujete, nemá jenom vaše geny, ale také geny celé vaší rodiny i rodiny vaší drahé polovičky. A z hlediska Murphyho zákonů je to ten člověk, kterého byste s táákovouuhle radostí posadili na autobus směr nenávratno. 
Takže si představte svoji tchýni/otravnou sestřenici z třetího kolene/nebo třeba sestru, se kterou se celý život hádáte jenom kvůli její tvrdohlavosti. A to dítě se po celý svůj život bude chovat téměř totožně jako ten člověk. Pořád vás nepřešla chuť na rozmnožování?
Ne?!
Dobrá, pojďme se tedy dorazit. Předpokládejme, že nás neodradila fyzická bolest, zázrak (děsivost) zrození, ani genetická podobnost s černou ovcí rodiny a stále po malém roztomilém uzlíčku našeho štěstí (ugh, tady chybí už jen duhoví jednorožci) toužíme z celého svého srdce. 
Well, na tohle platí už jen pouhé sdělení, že kamkoli, kam vaše dítě půjde, s ním půjde i možnost, že se odtamtud nemusí nikdy vrátit. V mladším věku ho to může zabít, ve starším ho to chytne natolik, že ho doma skoro neuvidíte a v tom nejstarším se z rodného hnízda prostě odstěhuje natrvalo a vídat ho budete jen o Vánocích a narozeninách. 
Takže když si to ve výsledku zesumarizujeme, kolem a kolem jsou na tom staří bezdětní lidé asi o něco lépe, než ti, kteří celý život cpali peníze do vetřelce, který z nich vysál mládí, bezstarostnost i naivní pohled na život jaký mám já. A teď vážně - mít, či nemít?  

PS: Humor, lidi, humor! Chápeme? Ok