My guilty pleasure - One Direction

Čau lidi, 

dneska něco o mé guilty pleasure, která se mě drží už od roku 2011 a nevypadá, že by se mě chtěla v nejbližší době pustit. Vlastně jo, už dávno nejsem ta zaslepená Karotka, která nebyla schopná mluvit o ničem jiném, než o nich (vida, přiznala jsem si to, tak to už je asi vážně konec), ale kdykoli se nudím, nebo jsem smutná (v těch chvílích obzvlášť), tak jejich hudba mi vždycky dokáže vykouzlit úsměv na tváři (nebo mě minimálně uklidnit do té míry, že si záchvatem pláče nezpůsobím záchvat astmatický). A říkejte si co chcete, ale ti kluci jsou prostě strašně fajn :).

Nebudu vám povídat základní fakta o nich, jejich oblíbené věci, nebo data narození jejich přítelkyň nebo blízké rodiny. To je totiž zcela nepodstatné vzhledem k tomu, co chci prostřednictvím tohohle článku zdělit (kromě toho už dávno minuly doby, kdy mě tyhle věci zajímaly). 

Pamatuju si, kdy jsem je viděla poprvé. Bylo to ještě v době, kdy jsem si kupovala BRAVO (no jo dvanáctiletá puberťačka, nesuďte mě). Listovala jsem tím časákem a narazila jsem na dvojstránku o nové skupině skládající se z pěti mladých kluků.

No jo, takových už tu bylo, pomyslela jsem si jen a na celé Van Dý jsem zapomněla. Jenže zářijové číslo 2011 tohohle časopisu nebylo poslední, které se touto pěticí zabývalo. Snad jen o měsíc později už tam byli znova a tentokrát jsem se o nich dokonce měla možnost něco dozvědět prostřednictvím krátkého rozhovoru. Jenže můj problém bylo, že jsem nevěděla který je který, takže vznikla velká pátrací akce po minulém čísle, abych složitě mohla koukat z jednoho časopisu do druhého a přiřazovat si obličeje k odpovědím (nutno podotknout, že je na tý fotce měli stejně špatně popsaný, takže jsem o nich vlastně věděla pořád to stejný prd). 

A pak? Nevím, šlo to nějak ráz na ráz. 
Pustila jsem si jejich první písničku a zalíbila se mi. 
Pustila jsem si další a zamilovala jsem si ji. 
Pustila jsem si jejich vystoupení z X factoru a najednou jsem věděla kterej je kterej. 
Zadala jsem si je do googlu a najednou jsem o nich věděla úplně všechno (já nic já muzikant, to fakt nějak samo ;D). 

Poprvý jsem si to uvědomila někdy na konci roku 2011, nebo snad v prvních dnech 2012, kdy měl můj pejsek poraněnou packu a v tu chvíli, když jsem se o něj fakt šíleně bála, mě napadlo - Co kdyby tady byli kluci? 
Úchylný? Šílený? Sobecký? Možná, každopádně mě trochu uklidnil fakt, že by mě s největší pravděpodobností uklidnili. (Asi proto jsem se rozhodla napsat článek o nich zrovna dneska - zmiňovaný pejsek má nafouklé bříško a kňučí, já mám o něj strašný strach a nikdo z rodiny mě nechce hodit k veterináři protože "to přejde". Ovšemže je tu možnost, že to nepřejde, ale jinak peace, love, happiness, sluníčková nálada a všechny miluju :)).

Ok, dost vzpomínek, vraťme se k těmhle pěti magorům. Já nevím, mám tu hudbu prostě ráda. Jo, když jsem asi po milion pátý poslouchala jejich první album, už mi lezlo až ušima, jen jsem si to nechtěla přiznat, ale dnes si ho občas ráda poslechnu a zasměju se nad tím, jakej jsem do nich byla úplně šílenej blázen. To samí platí o dalších albech, nebo třeba o celé zdi v mém pokoji, která jim byla dlouhou dobu věnována. Úspěšně ji postupně likviduji. Nebo třeba paměť mého mobilu, kde se na dva roky usadila složka plná gifů "na zlepšení nálady". (Tu například pořád mám, bylo mi líto ji smazat, jen jsem ji přehodila do počítače). 
And the list could go on and on...

A důvod tohoto článku? Vlastně jich je hned několik. První je asi prosba, abyste neodsuzovali lidi, kteří jsou momentálně naprosto zahledění do nějakého zpěváka/čky, herce/čky, či skupiny, protože dřív nebo později je to přejde. 
A druhá rada je pro ty, kteří se v této fázi momentálně nacházejí. Nepřehánějte to :D. Já vím, teď je ta osoba prostě úžasná, ale vážně nemusíte souhlasit s každou věcí, která jí vyjde z úst nebo hejtovat každýho človíčka, kterej se okolo ní objeví. Prostě si jen užívejte tohle období dospívání a necpěte je všem tak moc. Radši si pište deník a pak se k němu třeba za rok za dva vraťte. Vsadím se s váma, že budete padat smíchy :D

A teď malé nahlédnutí do toho, proč pro tyhle idioty budu mít slabost i na smrtelný posteli ;D 

Vím, že tenhle článek byl v podstatě o ničem (to už se tak na blogu šílený puberťačky občas stává), ale můžete mi zanechat koment, na čem jste vy v určitý době svýho života ujížděli a jak jste se k tomu dostali :)

Adios!:)