+ Já teď pojedu na nějakou dobu pryč, jo? Oznámila mi spolubydlící Annika někdy v půlce dubna.
- Oh, aha, ok, řekla jsem chápavě, ale nadšená jsem nebyla. Nebudu lhát, bála jsem se, že se mi při bydlení o samotě vrátí panické záchvaty, které nejsou vždy jednoduché na zvládnutí. A téměř dva měsíce, které Annika plánovala strávit u svého přítele v Německu, mi přišly jako dlouhá doba.
Tentokrát se ale žádný ďábel nezasmál a nezačal si plánovat, co všechno mi v následujících týdnech provede. A mému asociálnímu já velmi rychle došlo, že chodit po bytě polonahá, zpívat si z plna hrdla a prdět, kdy se mi zachce, je přesně to, co jsem potřebovala pro absolutní klid na duši.
A takhle jsem trávila poslední měsíce ve Finsku...
Sekáče, sekáče everywhere. To jsem pochopila už krátce po svém příjezdu, kdy jsem po cestě z hlavního nádraží míjela sekáč s názvem Dirty Hippies.
Tady se mi bude líbit, řekla jsem si tehdy.
A líbilo. Sekáčů jsem objevila hned několik, ale teprve s nástupem teplejšího období jsem jejich návštěvy zařadila prakticky do své denní rutiny.
Když jsem totiž někdy v půlce dubna konečně vyměnila zimní kabát za jarní, přestalo mi být zatěžko se každé druhé odpoledne minimálně pětkrát vysvlíkat ve zkušebních kabinkách.
A neudu lhát, mé sekáčové šílenství neslo ovoce. Část oblečení jsem při své cestě zpět musela posílat napřed.
Nejen oblečením živ je člověk, nepraví žádné české ani finské přísloví. Kromě pravidelných nákupů jsem se začátkem jara začala opět běhat a zjistila, že Finsko je během jara a léta opravdu ideální destinace na běhání. Běhat se dá skutečně od rána do noci. A od noci zase do rána. A to hlavně díky bílým nocím, které jsou v tomto období na severu zcela běžné.
A jak taková bílá noc vlastně vypadá?
Představte si, že hrajete na schovávanou s malým dítětem.
Ono zaleze za závěs, je mu vidět půlka nohou, nahlas se chichotá a myslí si, jak na vás vyzrálo a není vidět.
Tak asi takhle na jaře a v létě zapadá slunce ve Finsku.
Je prakticky celé vidět a chichotá se, když vás slyší pochvalovat si, že dnes jdete spát vážně brzy. A pak vám dojde, že je jedna ráno.
Čas mi obecně ve Finsku dělal celou dobu trochu problém. Respektive posun času. Respektive rozdíl časů mezi Finskem a Českem. Je to sice jen jedna hodina, můžete namítnout a já s vámi budu souhlasit.
Jenže musíme připočítat ještě dva důležité faktory: jsem úplně dementní a moje levá mozková hemisféra prostě nefunguje. A i tak jednoduchý počin, jako odečíst od finského času jednu hodinu a být rázem na tom českém, pro mě představovalo problém typu počítání rovnic s maticemi.
Když jsem jednou kvůli mým špatným výpočtům a chabým manažerským schopnostem už potřetí měnila dobu on-line schůzky, málem jsem už fakt mlátila hlavou do stolu.
+ Símvás, už mě nikdy nenechte jet do místa s jiným časovým pásmem, napsala jsem tehdy zoufalou zprávu kamarádům. A ne, vůbec už teď nekoketuju s myšlenkou, že si naložím ještě jeden Erasmus. Protože proč ne, když jo.
Měsíc se s měsícem sešel a nastal červen. Doba, kdy jsem si slíbila výlety do okolních měst. Erasmus fond ke mně přeci jenom byl dosti štědrý, tak proč to nerozfofrovat, že?
Jako první mě čekalo Tampere. Město mezi dvěma jezery, s muzeem Mumínků, muzeem zasvěceným Leninovi a historii města, kouzelnou budovou staré tržnice, rozhlednou uprostřed lesů, nádherným centrem s industriální architekturou, hromadou skvělých podniků a sky barem s nejdražším pivem, které jsem ve Finsku měla (11 euro, ale za ten výhled to stálo).
Zamilovala jsem se. Turku bylo skvělý, ale kdybych se někdy rozhodla ve Finsku zůstat, Tampere by jednoznačně byla moje základna. Při popíjení ve sky baru jsem si s tou myšlenkou chvíli pohrávala, ale při opětovném zhlédnutí cen jsem tenhle nápad velmi rychle zavrhla.
Jednou z výhod Tampere je i velké propojení s přírodou. Jste pět minut od centra a už jdete lesem. Což je sice super, ale trochu nevýhoda, když přeci jen počítáte s tím, že se jdete projít do města. Na sobě proto máte světlé zvonové rifle, krémový kancelářský roláček a béžový trenčkot. A míjí vás skupiny běžců, pejskařů a turistů v legínách a funkčních bundách, kteří si občas neodpustí překvapený pohled.
Nu což, aspoň mi to slušelo.
Druhý víkend přišly na řadu Helsinky. A nebudu lhát, za mě to bylo ze sta na nulu. Tampere skvělý, Helsinky hrůza. Teď zpětně si sice vybavím spoustu krásných míst - ostrov Suomenlinna (= Finský hrad), muzeum hraček, muzeum médií (zaznamenali jste, že mám fakt ráda muzea?), kostel ve skále a pár hezkých podniků a zákoutí.
Ale jinak velký špatný. Všechno hrozně daleko, zvláštně nehostinný vibe celého města, spěch, chaos a hlavně úplně debilní systém sdílených kol (čtěte: ten systém je úplně v pohodě, já jsem debilní). Aneb jak jsem se nechala jedním videem Honest Guide přesvědčit, že je skvělý nápad si v Helsinkách pronajmout kolo, ačkoliv nesnáším jízdu na kole ve městech nebo v místech, kde to neznám a nevím tak, kam jedu. Takže první návštěva hlavního města Finska se jevila jako nejlepší příležitost pro pronájem kola, samozřejmě.
Moje máma by to okomentovala slovy:
+ Kdyby Janek Rubeš skočil z okna, skočíš taky?
Jakoby, možná. Ale kolo si podle jeho vzoru už nikdy nepůjčím.
Třetí výlet byl do přímořského městečka Naantali nedaleko Turku. A taky na blízký ostrov, na kterém si Finové vytvořili malý Moomin land. Pardon, ale tam jsem prostě musela. Vzala jsem sebou i Ninu, která tam byla poprvé, i když ve Finsku žije už dvanáct let.
A bylo to super. Já mám fotku s mumínkem!!
Poslední výlet mě čekal krátce před odjezdem. S Annikou jsme se vydaly na denní plavbu kolem finských ostrůvků. Tyhle plavby jsou proslulé tím, že si na nich Finové kupují spousty alkoholu a sladkostí, protože na lodích jsou obchody bez cla.
Ráda bych řekla, jak jsem překonala své češství a nenakoupila si plnou náruč bonbonů a lékořicových vodek, které nikdo nechce žrát ani pít, protože jsou strašně hnusný, ale well.. leží mi to tady a nikdo to nechce žrát ani pít, protože je to hnusný. Nechcete někdo finskou vodku?
Krom několik výhodně zakoupených suvenýrů jsem si z plavby odvezla spálený nos a pocit, že se sem určitě někdy v budoucnu vrátím. (Jen teda určitě ne do Helsinek.)
A pak už hurá domů. Bylo to krásný, ale bylo toho dost.
A co hlavního jsem si z Turku odvezla kromě spousty zkušeností, zážitků a setkání se super lidmi? Slunce v duši. Aj na těle.
PS: Snaha dostat se na preventivní covid test před odjezdem a neschopnost finských úřadů pochopit, že jejich zemi může opouštět (a potřebovat test) i osoba, která nevlastní jejich supr čupr finnish social security number mě z nějaké nostalgie a lásky k téhle severské zemi zase trochu vyléčila.
PS2: A o tom, že jsem si nakonec nejspíš zbytečně platila antigenní test, který mě stál 200 euro, se bavit nebudeme, nebo budu brečet, ok?
Žádné komentáře:
Okomentovat