neděle 25. července 2021

Erasmus za doby pandemie I.: Z lockdownu do lockdownu a dobývání se do cizího obydlí

To tam nenarveš. To tam prostě nenarveš. 

Pšt, okřiknu pesimistické myšlenky. Narvu. Musím, sakra. Kopnu do kufru a stlačím ubohého plyšového mumínka do tvaru, ze kterého se po vybalení už dost možná nevzpamatuje. 

A jaks to tam jako narvala před čtvrt rokem? Vždyť teď i posíláš nějaký věci napřed?!

To mě jako soudíš?! Okřiknu sama sebe a snažím se vybavit 25. únor, kdy jsem se vypravovala do finského přímořského města Turku. Jo, první článek o mém Erasmu vychází až po tom, co jsem se z něj vrátila. Holt to bylo tak super, že na nějaký škrábání článečků nezbýval čas. Navíc mi bylo jasný, že to bude na pokračování, ale líp se to bude psát na jeden zátah. 

No. A jak to teda bylo v tom únoru? 

Seru na to, prostě si proplatím cestu na palubu. Už nemáme, co bych vyhodila. 
Vsaď se o co chceš, že ty knížky ani neotevřeš
Ale otevřu… (Otevřela, jednou. Jen abych si mohla říct, že jsem je otevřela.)
A tak jsem se s čtyřicetikilovými kufry vydala na svoje finské dobrodružství. 

+ Bacha na Amsterdamským letišti, až budeš přestupovat, je to tam nepřehledný, já se ztratil; cinkne mi při čekání na přestup v Amsterdamu zpráva od tramvajového fanatika Míši.
- Chill, už se stalo. A už jsem se zas našla, odepíšu.
Nikdy nejdu někam na první pokus správně. Kolikrát ani na druhej. Třetí je tak pade na pade.

+ Hele, tohle víš? Cinkne mi zpráva pro změnu od fotbalovýho fanatika Jiříka.
Finsko, které dodnes mělo snad nejnižší korona čísla z celý Evropy, jde od příštího týdne do celostátního lockdownu.
No, super. Ale naser si, korono, Erasmus mi fakt nezkazíš.

Země ledu. Tak nějak jsem si Finsko představovala. Nezklamalo. V Turku byla při mém příjezdu zamrzlá i řeka (rozmrzla v dubnu). Cestou na byt jsem si kvůli ledu pětkrát málem sedla na zadek a přibližně desetkrát častěji jsem se proklínala, že jsem nejela autobusem. Finsko je na jihu totiž poměrně rovinatá země a třeba v Turku je v podstatě jediný kopec. Můžete si tipnout, kde jsem bydlela.

+ My jsme tak strašně rádi, že tě tu máme! Uvítala mě moje supervizorka Elli první den na stáži nadšeně. 
+ A jak jsi nás vůbec našla? 
- Well... 
Jak nelhat a zároveň neříct, že jsem prostě jen chtěla vypadnout z Česka a hledala si jakékoliv místo, kde se na pár měsíců upíchnu a třeba se i něco naučím? Zapotila jsem se, ale zvládla jsem to. Kurz Brhina kurzu diplomacie již brzy na vašich příjimačích

Blouděním na letišti v Amsterdamu příhody o mém skvělém orientačním smyslu nekončí. Po nástupu na stáž jsem si musela jít na univerzitu vyřídit přístupová hesla na stážistický e-mail. Easy task, huh?

To, že jsem si nějakým způsobem nejdřív spletla kanceláře a místo v univerzitním kampusu tak skončila v nemocnici, zmiňovat radši ani nebudu.
Hledání univerzitní budovy B, volání do kanceláře, že to nemůžu najít a následné zeptání se random studentů s prosbou o směr a jejich odpověď: „You are standing right in front of it.“ ? To bylo teprve bájo.

A orientační smysl do třetice všeho zlého.
Turku není velké město, po týdnu stráveném tam získáte pocit, že ho znáte. Well, pocity a realita jsou jak známo dvě různé věci, pravila Brhi a vydala se na procházku.
Jestli si myslíte, že se z procházky nevrátila a bloudí v ulicích finského města dodnes, tak jste na omylu. Vrátila, vlezla do vchodu domu, kde bydlela a na chvíli se zarazila.
+ Tady to nějak jinak voní…
- Ale prosimtě, bydlíš tu týden a už víš, jak to tu voní? Odbylo ji její podvědomí a Brhi se tak vydala do čtvrtého patra.
+ Tyjo, ty dveře jsou trošku jiný… 
- Nemel a odemči, chce se mi čůrat, odseklo zase podvědomí.
Tak Brhi vyndala klíče a jala se odmykat. Klíč ale ani skoro nezajel do zámku, drhnul a nechtěl se pohnout. Není to klíč od stážovýho kanclíku? Radilo podvědomí, ale Brhi věděla, že má klíč správný. Něco nekalého začala tušit těsně před okamžikem, kdy se dveře prudce otevřely a za nimi stála vyděšená osoba. Ne, nebyla to spolubydlící Annika, byla to úplně cizí paní, která nechápala, kdo a proč se na ni dobývá.

A tak Brhi špitla anteeksi a metelila po schodech ze čtvrtého patra zase zpátky na ulici. Dům sice našla správný, ale spletla si vchod. Ono při výběru ze dvou má člověk prostě tolik možností…

Brhi je debil. Nebuď jako Brhi.

Můj fail se špatným vchodem měl ale i dobrý výsledek. Konečně jsem rozmluvila spolubydlící Anniku, která dělala čest svým finským kořenům a do té doby prostě většinu času mlčela. Po tom, co jsem jí řekla, jak jsem odemykala špatné dveře, se pro změnu nemohla přestat smát. 

A co přijde příště, ptáte se? Příště se dočtete o jedné finské Češce, finské Turkyni a slovíčku yksityisalue. Tak se těšte na další neděli!




4 komentáře:

  1. Můj přítel Fin byl opravdu moc nadšený, když se na začátku pandemie dověděl, že už si objednané jídlo nemusí přebírat a nechají mu to před dveřma :D Sen každého Fina! Tak si dovedu představit, že ta paní z tebe měla asi dobrej šok :))

    OdpovědětVymazat
  2. Hahah to s tým orientačným zmyslom akoby som videla seba, tiež nemám problém doraziť k úplne iným dverám, ako som chcela :D Teším sa na ďalšiu časť! :)
    What A Fancy World

    OdpovědětVymazat
  3. Podobnou zkušenost jsem nedávno sháněl. Mám již pár let po vysoké škole a bohužel neznám nikoho, kdo by byl aktivně na Erasmu. :) Zajímalo mě to jen tak ze zvědavosti, žádný konkrétní důvod v tom nehledejte. :) Ale je jasné, že to nebylo jednoduché. Na druhou stranu si dovedu představit, že to spoustě lidí vyhovovalo. Já sám jsem dost introvertní typ, takže jsem byl z home office nadšený. :D A to, že jsem musel nosit pár měsíců respirátor, je ve finále to nejmenší. :)

    OdpovědětVymazat