pátek 8. října 2021

Prázdné místo pod stolem a poslední chvíle s mým nejlepším kámošem

 2. říjen.

Zatím bezkonkurenčně nejhorší datum v mém životě. V roce 2016 nám v ten den náhle odešla fenka Peggy. Tehdy poprvé - v maturitním ročníku - jsem si naplno uvědomila, že pejsci bohužel nejsou nesmrtelní a že podobný osud jednou čeká i jejího syna Fišťu, který po ní zůstal a který smutek a prázdno po ní aspoň trochu zmenšoval. 

Umanula jsem si tenkrát, že Fišťa tu s námi bude do jeho sedmnácti let. Protože to prostě dá. 

Nedal. Dal čtrnáct a půl, což je i tak skvělý výkon. Za svou mámou odešel před pár dny, 2. října. Přesně pět let po ní. 

A tenhle článek je pro něj. 

S pláčem jsem se s ním loučila už několikrát. Byl to poděs, několikrát vlítnul dědovi pod traktor nebo na návsi pod auto, jednou se topil, jindy zas chytil agresivní roztoče, kvůli kterým mu slezly chlupy na půlce těla. V létě 2019 to zas vypadalo, že přestane chodit. 
Nakonec se vždy ze všeho vylízal a já tak po nějaké době opět získala dojem, že je to psí superman, na kterého nemá ani smrtka. 

+ Nádor, když to budeme operovat, nejspíš nepřežije narkózu, konstatoval letos na konci července veterinář.

Záchvaty pláče střídalo cynické konstatování, že jednou to přijtí muselo. To si zas podávalo dveře se snahou trávit s ním co nejvíc času. I proto jsem v létě nakonec zrušila týdenní novinářský workshop nebo cestování po Slovenském ráji a byla s ním.

Za nic na světě bych to nevyměnila. 

Fišťovi byl nějaký nádor u špičky ocasu. Pořád běhal, aportoval, jedl. Takový spokojený chlupatý štěstí. 

Zhoršovat se to začalo někdy v půlce září. Bříško mu začalo praskat a... No, bylo to špatný. 
V jednu chvíli to vypadalo, že už to nedá a my se domluvili, že zavoláme doktora, aby mu bylo líp. 
Jako by nás slyšel, druhý den vyskočil z pelechu, běžel se mnou na procházku, jedl mi z ruky a byl zase naše spokojený chlupatý štěstí. Prostě psí superman, na kterýho nemá ani smrtka.

Jenže tenotkrát už ne.

+ Je to blbý, řekla mi máma, když mě prvního října vyzvedla na nádraží.
- Jak moc blbý?
+ Na zítra ho zavolej. 

Když jsem přijela, došlo mi, že tentokrát už fakt ne. Naproti mi přišlo unavený pohublý zvířátko, kterýmu pomalu hasla jiskra v oku, na kterou jsem u něj byla celý život zvyklá. Bříško mu pumpovalo bolestí a chtěl už jen spát. 
Došlo mi, že jakkoliv pro mě bude jeho odchod bolestivý, nejspíš se to nedá ani srovnat s bolestí, kterou chudák zažíval v posledních dnech. 

Jen proto, aby byl pořád naše chlupatý štěstí. Abychom s ním my mohli trávit čas, protože jsme si nedokázali připustit, že tu už brzy nebude. 

Sobotní čekání na veterináře bylo zvláštní. Seděla jsem pod stolem na jeho madračkách, snažila se být statečná (stejně bulela jak želva), drbala ho na boku a nechala ho spát na své ruce, i když mi mravenčila až po loket. Na jednu stranu jsem chtěla čas uspíšit, aby ho to konečně nebolelo, na tu druhou bych si přála ho zastavit. Nebo ještě líp - vrátit. 

Na mysl mi vytanula náhodná vzpomínka z doby, kdy jsem ještě chodila na gympl. Mohlo mi být tak patnáct, Fišťa byl tehdy šestiletý ucho, Peggy byla o dva roky starší. Byli jsme venku a já za humny lezla na hromadu nestabilně narovaných balíků slámy. Samozřejmě, že jsem to měla zakázaný. Já zákaz přesunula na psy, takže poslušně čekali dole. Teda, Peggy čekala. Fišťa se vyškrábal nahoru a sedl si na nejvyšší balík hned vedle mě. Koukali jsme na západ slunce a já ho drbala na hlavě. 
+ Jsi můj nejlepší kámoš, víš to? 
Věděl.

A snad to věděl i ve chvíli, kdy přišel veterinář a trápení posledních dnů mu ukončil. 
Byla jsem u něj. Hladila jsem ho celou dobu, i po tom, co už jsem pod jeho srstí dávno necítila bít srdíčko. Věděla jsem, že když přestanu, tak už to bude fakt naposledy. 

Že už nikdy nepřijde a nebude se studeným čumákem dožadovat pohlazení. Že už mu nikdy nehodím míček, nepůjdu s ním na procházku, nebudu ho objímat a nebudu mu škodolibě foukat do ucha. A že ten stůl v garáži sice zůstane, ale místo pod ním už nikdy nebude stejný. 

Ale jeho už nic nebolí. Snad je za to rád a snad by nám i poděkoval, kdyby mohl.

I já mu v duchu od toho dne děkuju. Děkuju, že s nejtěžšími chvílemi počkal, až se vrátím z Erasmu a já s ním tak mohla strávit uplynulé léto. Děkuju, že jsem s ním mohla být i úplně poslední chvíle. A děkuju, že pro mě celej život byl ten nejlepší kámoš a parťák, jakého jsem si mohla přát. 

Dík za všechno Fišťo. Teď to musíte s Peggy dát nějakou dobu sami. Ale určite jsme se neviděli naposled.

Fišťa (29. 4. 2007 - 2. 10. 2021)

A neboj, jednou snad při pohledu na prázdné místo pod stolem přestanu natahovat.

Chybíš mi. A vždycky budeš.

Žádné komentáře:

Okomentovat