+ A ty jsi teda z Česka? Zeptá se mě na prvním společném obědě kolegyně v Migračním Institutu. Je polovina v března, ve Finsku jsou minimální čísla nakažených a Finové přesto všechny opatření striktně dodržují. Společný oběd probíhá v největší místnosti, s otevřenými okny a stoly co nejdál od sebe.
- Jojo, žiju v Praze. Ale snažím se naučit finsky. Odpovím jí s plnou pusou oběda, který stál tolik, co v Praze dvě a půl porce.
+ Tak já tě spojím s jednou Češkou, chceš?
Hele ani ne, pomyslím si. Ono ne všichni krajani spolu automaticky kamarádí jen protože jsou v cizině, víš?
- Jasně, budu ráda. Kývnu a vezmu si od ní e-mailovou adresu nějaké Niny.
+ Čau, já su z Kroměříže! Ozve se ze zoomu o pár dní později a já se během několika minut v duchu omlouvám kolegyni, že jsem se s touhle českou Finkou nechtěla seznámit. Protože z nás dvou se rozhodně kámošky stanou. (spoiler: staly a zůstaly)
O pár týdnů později jsem se skamarádila ještě s jednou úžasnou Finkou, ale tentokrát z Turecka. To by ale bylo na další článek a ten si přečtěte tady: Jak kopretinová Turkyně ve Finsku ke štěstí přišla
Zkamarádila jsem se postupně se spoustou věcí. Naučila jsem se orientovat v krásném Turku, přestala mi jít hlava kolem z všudypřítomné finštiny a švédštiny, dokonce jsem zašla i na pár randíček, o čemž si můžete přečíst tady, a tak pár týdnů po mém příjezdu došlo na další metu zabydlení se - objednání zboží přes internet. Jako normálně bych se na to vykašlala, ale když vám v dubnu dojde protein a vy tam musíte být až do konce června, tak to prostě jinak nejde.
Samotné objednání jsem zvládla v pohodě - díky vydatné pomoci Anniky (čtěte: všechno to vyplnila a objednala ona) a na mě tak už bylo jen balíček vyzvednout.
"Jen" zasmál se někde u křišťálové koule ďábel a vzal si do náruče popcorn.
Že jsem nejdřív zamířila na úplně jinou pobočku pošty, to už mě ani nepřekvapilo. To, že jsem to zjistila až u přepážky po vystání dvacetiminutové fronty už mě trochu naštvalo, ale což, co není v hlavě, musí být v nohách.
Když jsem přilítla na správnou pobočku pošty, měla jsem do plánovaného začátku zoom meetingu z pohodlí mého domova čas asi dvanáct minut. Cesta tam mi trvá nějakých osm. V tu chvíli jsem začala mít pocit, že mírně nestíhám, ale pořád jsem udržovala optimismus.
Ďábel u koule se zase zasmál a skočil si ještě pro colu.
Dobře udělal. Byla jsem sice na správné pobočce, ale tím celá sranda teprve začínala.
To, že paní neuměla anglicky a pomáhat s překladem tak musel hodný pán, co pil kafe hned vedle mě (pošty ve Finsku jsou totiž dost běžně spojený s různými obchody, nebo benzínkami), bych jim ještě odpustila.
To, že ten balíček hledala v miniaturním skladu nepřiměřeně dlouhou dobu jsem taky musela nějak skousnout.
Zádrhel paradoxně nastal, když ho konečně našla.
+ Občanku, prosím. Přeložil mi pán a já paní podala příslušnou kartičku.
+ Finskou občanku, prosím. Vrátila mi moji hned zpátky.
- No, nemám. Což ti mohlo dojít, když mě někdo musí celou dobu tlumočit.
+ Tak já vám ten balíček nemůžu dát.
- Cože?
+ Já ho můžu dát jen někomu co má finnish social security number. (spoiler: s touhle srandou si taky ještě užijeme spoustu srandy)
- Cože? Zhluboka se nadechnu a píšu SMS, že zoom v domluvený čas fakt nestíhám. Ďábel se chechtá a dusí se popcornem. Takže já si nemůžu vyzvednout balík na kterém je moje jméno, dočasná adresa a jehož číslo jsem paní právě nadiktovala?
+ Tak já vám to vyzvednu! Nabídne se pán stojící vedle mě.
- Cože?
Pán se na nic neptá, nadiktuje paní svoje finnish social security number (grr) a ona posune MŮJ balíček směrem k jeho kafi.
On se usměje a posune ho zase směrem ke mně.
Cože? Zeptala bych se, ale radši popadnu balíček, zahlaholím kiitos a běžím zapnout zoom, na kterém už jsem měla dávno sedět.
Finové jsou milí, o tom mě přesvědčil pán na poště, kolegyně v institutu a vlastně kdokoliv, koho jsem tam za těch pár měsíců potkala. Milí, ale mají rádi své soukromí. To jsem zjistila hned, jak jsem se do Finska přestěhovala, ale přeci jenom pro mě osud nachystal ještě jednu zkušenost, abych si mohla být stoprocentně jistá.
To jsem se takhle jednou v neděli rozhodla, že už je celkem teplo (rozmrzla řeka a já dokázala chodit venku i bez čepice), a tak je pravý čas podívat se konečně na nějakou pláž. Našla jsem si na mapě maličký poloostrov hned vedle Turku, trefila jsem na správný autobus (na první pokus) a zamířila do jedné z přilehlých vesniček.
Po výstupu z autobusu jsem si to za pomocí Google map zamířila přímo k moři. Po dvou kilometrech jsem narazila na velkou červenou ceduli s nápisem yksitysalue. Hm, tak tudy asi ne. Pokrčila jsem rameny a rozhodla se pro jinou přístupovou cestu k moři.
Yksitysalue.
Už zase?!
No, tak jinudy.
A do třetice - yksitysalue.
Po dvou hodinách jsem to vzdala a zamířila zpět na autobus. Moře jsem ten den sice viděla z hodně velké dálky, ale zato jsem se naučila jedno nové slovíčko. Yksitysalue = soukromý pozemek.
Jojo, Finové jsou zkrátka strašně milí. Ale jen tam, kam nesahá jejich soukromý pozemek.
A co přijde příště, ptáte se? Příště se dočtete o záplavě severských second handů, mém cestování a taky o tom, jak si finské sluníčko v létě hraje na schovávanou. Tak se těšte na další neděli!
Žádné komentáře:
Okomentovat