Sedmej rok na gymplu, dvanáctej ve škole a oni mají pořád potřebu nám předčítat školní řád. Prej mám právo chodit do školy. Vážně?! Woah, díky, díky moc!
Taky máme nový záchody se šíleně hlasitým fukarem na ruce. Tak moc hlasitým, že jeho existenci odmítám vzít na milost a ruce si otírám do kalhot jako pětiletá.
Když už mluvíme o těch pětiletých, myšlenka, že někteří moji spolužáci odpovídají mentálním věkem prvňáčkům, mi hlavou proběhla víckrát, než se na studentku třetího ročníku sluší.
"On se ostříhal!" vykulím oči a teatrálně se chytnu za hruď, když si všimnu, že jeden z našich učitelů shodil mastné pramínky, které mu ještě minulý rok zdobily hlavu.
"On vypadá jako člověk!" zařvu ještě jednou a kámoška nade mnou zavrtí hlavou.
"Jsi blbá," oznámí mi a já pokrčím rameny.
"Ne fakt, teď už jen zhubne, přestane kouřit a bejt tak nudnej a nakonec ho snad budu mít i ráda!" oznámím jí nadšeně a ona protočí oči.
Druhej den a my už se učíme o vektorech a píšeme diktát. Věchet je snopek slámy, kdybyste náhodou nevěděli.
Taky jsem si jednu chvíli myslela, že ty vektory chápu. Pak nám učitelka dala kontrolní příklad, jestli to chápeme všichni. Nechápu vektory.
"Co se tak ksichtíš?" zeptá se mě spolužačka na obědě a já se zamračím ještě víc.
"Ta žena mi neodpověděla na pozdrav," oznámím jí a dál k nové kuchařce vysílám negativní vlny. Kámoška jen pokrčí rameny.
"Mně taky ne."
"Sešlu na ni neštovice!" rozhodnu se a během pár minut dotyčné spadne talíř a rozbije se na kousky. Ok, to je lepší než neštovice...
Dokonce celý články, kámo! Tos nečekal, co?
Jaké jsou vaše prozatímní postřehy z tohoto desetiměsíčního pekla? Podělte se o ně v komentářích a děkuji za přečtení :)
Žádné komentáře:
Okomentovat