Deník šílené puberťačky, 2. část

"O co jsem přišla?" zeptám se po ranním vstupu do třídy, kde je už teď poněkud živo. Když ale uvidím třídní Vlezdoprdelku vyvalenou na lavici tak, že jí do toho výstřihu musím koukat i já, začnu své otázky litovat.
"O nic," protočí Kiki oči a já se ušklíbnu. Není nad to vybrat si nejlepší kamarádku, která někoho nesnáší stejně jako vy. Možná i trochu víc...

"Jak to, žes přišla tak pozdě?" položí mi spolusedící Pája otázku v první hodině matematiky. U rýsování totiž stíháme i svižně konverzovat. 
"Zdál se mi super sen. Potkala jsem strašně pěknýho kluka, kterej mi na sebe dal číslo. Vzbudila jsem se brzo, ale snažila jsem se ten sen dospat, abych si to číslo na papírku zapamatovala," vysvětlím důvod svého pozdního příchodu a Pája se zasměje. 
"A zapamatovalas?"
"Hádej," protáhnu obličej. "Ale byl fakt pěknej, měl strašně hezky zelený oči, vlnitý rozcuchaný vlasy a vypadal trochu jako opičák z jednoho animáku," popíšu jí svého vysněného prince, ačkoli si velice dobře uvědomuju, jak zvláštně jeho popis zní. 
"Tak to musel bejt krasavec," stihne se ještě Pája zakřenit předtím, než nás učitelka matematiky přísně okřikne. 

"Bože nečum tak na něj," drkne do mě Kiki, když při přesunu do jiné třídy na chodbě míjíme velice sympaticky vyhlížející osobu mužského pohlaví. 
"Když má krásný očíčka," zaškaredím se na ni teatrálně a ona povytáhne obočí. 
"Koukalas mu na zadek."
"Byl ke mně natočenej špatnou stranou!" dokážu se ještě obhájit s vážnou tváří, ale potom obě vyprskneme smíchy. 
"Něco k smíchu, Truby?" ozve se za mnou a já se okamžitě smát přestanu. Idiot se asi zase nudí, tak ho nenapadá nic lepšího, než se do mě strefovat. 
"Nech mě bejt," odseknu a nálada z hezkého zadku neznámého obyvatele téhle školy je ta tam. Všeználek se jen hloupě zasměje, jak to umí jen on, a zase zmizí. 
"Neřeš ho," zavrtí Kiki hlavou a vejde do třídy. Jí se to řekne - neřeš ho. Z ní si půlka třídy nedělá každej den srandu, nedává jí hloupý přezdívky a nepomlouvá ji za zády. 
I před zády, uvědomím si, když vstoupím do třídy a uvidím jejich úšklebky. Protočím nad nimi očima, ale ve skutečnosti se mi chce brečet a zvracet zároveň. Nesnáším je. Nesnáším tuhle školu. Nesnáším svůj život. Chci domů!

"Musím tam chodit?" zeptám se jako každý den mámy a ona jen pokrčí rameny. 
"To ty jsi chtěla na gympl," připomene mi a já se ušklíbnu. 
Jo, jenže to jsem ještě nevěděla, koho tam potkám, zadržím slzy a rychle uteču na půdu. Je ironie, že jeden z důvodů, proč si ze mě lidi ve třídě dělají srandu, je i příčina mého úsměvu. Hloupý boyband a jeho písničky. Pro mě to ale není jenom světoznámá skupina, která nemá ani tušení, že existuju. Je to skupina kluků, která nikdy nezklame v tom mě rozesmát a jejichž písničky přesně vystihují moje pocity. A třeba je jednou potkám...

Uchechtnu se nad svou naivitou, utřu slzy a vytáhnu deník, do kterého si načmárám pár poznámek, které večer zahrnu do první kapitoly mé knihy.