Poslední zvonění stylově, aneb fialový mimoň zasahuje

Tak už i mně nadešel ten čas, kdy jsem šla do své milované školy naposled (naposled tam zažít něco dobrého, teď už to půjde z kopce), proto jsem se to rozhodla zakončit stylově a udělat ze sebe ještě většího blbce, než co jsem stihla za posledních osm let. Aneb proč to hrát na krásu a sex-appeal, když to člověk může vzít přes humor a fialovou ze sebe smývat ještě dva týdny...

Jak jsme dělali tablo...

Můj zájem o zařizování tabla by se dal popsat podobnou větou, jako většina mých životních eskapád. "Přišlo mi to jako dobrej nápad."
Reálně napíšu článek, který se tak bude jmenovat a vy (vy tři, co to pravidelně čtete a já dokonce vím vaše jména) mi dáte za pravdu. 
Každopádně jsem se do toho někdy v půlce března namočila a pak se začala docela slušně topit. Nakonec z toho ale vylezlo něco tak pěknýho, že jsme na to všichni zůstali překvapeně koukat. Protože jsme v některých chvílích přestávali doufat, že naše třída nějaké tablo vůbec mít bude. 

Budeš mi chybět...

...ale pst, to se vlastně neříká nahlas. 
Moje třináctileté nenávistné já by mě za tento článek nejspíš zabilo. Stejně jako za uznání, že si zřejmě nevezmu prince Harryho, Roberta Pattinsona, nebo Harryho Stylese. Myslím, že by mě zabilo i za myšlenky, že si vůbec někdy někoho vezmu a nezůstanu svobodomyslná spisovatelka někde v centru Prahy s bytem plným psů. 
Když si to vezmu kolem a kolem, tak myslím, že potkat svoje třináctileté já, tak ho zabiju já a jsem ušetřena trapným vzpomínkám, které moje kamarádky čas od času vytahují na světlo boží. Kruh zabíjení se ale uzavře, když řeknu, že 95 % těchto trapných vzpomínek jsem si vytvořila na své škole. Na škole, která mi bude tak hrozně chybět...

/Tenhle článek je strašně dlouhý a spíš taková moje vlastní zpověď, kterou jsem si chtěla napsat, takže nezaručuji, že se vám to bude líbit. Co si nalhávám - spíš zaručuji, že nebude./

Takové obyčejné Velikonoční pondělí...

To máš na počest dnešního dne...

Smál se mi ráno odraz v zrcadle do očí a já se marně snažila rozčesat vlasy, které se dnes rozhodly být ještě kudrnatější než obvykle a evokovaly mi tak velikonočního beránka, který na mě čekal na stole v podobě snídaně.

"No co, ovce aspoň nebude bita," naznala jsem a vlasy nechala v rámci Velikonočního pondělí tématicky na pokoji. Ve své úvaze o vyvarování se aktivních mrskačů jsem se ale jako vždy šeredně spletla...

Ze soudku zasměj se sám

Nedávno mi byl několikrát pochválen smysl pro humor, což mě přivedlo k zamyšlení, jestli jsem opravdu tak vtipná, nebo je dotyčný chválitel divnej. Došla jsem k názoru, že je divnej, tudíž se zřejmě zařadí do bandy mých divných kamarádů, ale taky mě napadlo některé své vtípky ze soudku zasměj se sám za poslední dobu sepsat a trochu uklidnit vaše občasné myšlenky, že jste retardovaní. Protože na mě fakt nemáte...