Bezpečí doma i na ulici

Kriminalita je v dnešní době součástí života každého z nás. Televizní stanice na nás každý večer chrlí minimálně jeden příběh s detektivní zápletkou, mnohdy rozdělen i na četná pokračování. Zabaleni v teplé dece a s nezbytnou miskou slaných oříšků řešíme bez mrknutí oka kriminální případy, se kterými si mnohdy neví rady ani hlavní protagonisté našich oblíbených seriálů. Ale jak bychom na podobné zločiny reagovali ve skutečném životě?

Nemusí to být zrovna chladnokrevná vražda končící celou smrti, jde i o pouhý balíček žvýkaček, který si člověk stojící v obchodě vedle nás strčil do kapsy. Kolik z nás by tiše sklopilo hlavu a dál se přehrabovalo štosem časopisů či mraženým zbožím?

Není to naše věc, náš majetek, ani náš problém. A kolik z nás by v celém obchodě ztropilo povyk kvůli hloupým žvýkačkám i za cenu toho, že se na nás lidé budou koukat jako na blázny a nad malým zlodějíčkem mávnou rukou? Když nejde o život, nejde o nic.

Ale každý nějak začínal a když vám jednou projdou žvýkačky, proč by později neprošly láhve s alkoholem, cigarety, nebo třeba loupežné přepadení na ulici? Netvrdím, že když to zlodějíčkovi neprojde jednou, nezkusí to příště znovu, ale určitě se mu budou hlavou honit úplně jiné myšlenky. Stejně tak bychom mohli zabrousit do politiky a představit si, že se v hlavách kapsářů honí takové věci, jako že stejně zase nakonec pustí a když ne, ve výsledku je jim v tom vězení mnohem lépe než na svobodě.

Na druhou stanu takoví vrazi jsou na tom trochu jinak, i když by se důvod jejich činů mohl hledat opět v končinách naší společnosti. Kolem a kolem, žádný čin není bez důvodu a i když je tím důvodem například psychická nemoc, má být včas zachycena a člověku musí být znemožněno ubližovat druhým. Ne ho pustit ven, aby si mohl vesele vběhnout třeba do školy a zabít nevinného člověka.

Smutným faktem je ale to, že lidská společnost skončí na základě zloby a nenávisti, budiž tedy kriminálníkům odpuštěno, protože jsou důležitým aspektem pro tak dlouho očekávaný konec světa. 

Občas nás prostě něco nutí se na to všechno vykašlat. A až to uděláme všichni, můžeme se chytnout za ruce a svorně zazpívat: "Jsme v prdeli, můžem si za to sami..."