+ A to se nebojíš?
- Čeho?
Ptám se pokaždé, když někdo zpochybňuje moje solo cestování. Vypadá to hrozně cool a suverénně.
Ale tyvole, bojím!
Když jsem jela poprvé sama do Tater, bála jsem se medvědů. Když jsem sama cestovala do Finska, bála jsem se, že omylem nastoupím do špatného letadla a skončím někde úplně jinde (Sám doma hadr). Když jsem jela sama do Řecka, bála jsem se, že mě nepustí do letadla, protože mám moc velkej batoh (ok to byla moje blbost, ale pustili, víc v sérii článků o Řecku).
Bojím se výšek, ale nejradši vylézám na nejvyšší kopce a rozhledny, odkud je vidět nejdál.
Bojím se oslovovat lidi, ale strašně ráda se s nimi pak bavím.
A bojím se pavouků, ale... ne, vocaď pocaď, ta havěť mi nemůže přes práh.
Pointa je, že i když se všech těch věcí bojím, tak nějak jsem zjistila, že výsledek po překonání strachu mi za to stojí. A co všechno mi na tom solo cestování přijde super?
Můžu si chodit kam chcu. Ano, podmínka toho je trefit se tam, kam chcu dojít. Ale ono i to random bloudění má svoje kouzlo. Člověk zpravidla najde ňákej supr čupr sekáč, ve kterým stráví půlku odpoledne.
To souvisí s dalším bodem. Můžu si bejt kde chcu a jak dlouho chcu. Ono by se obecně solo cestování dalo shrnout do mota "dělám si co chcu", ale to by byl až moc krátkej článek.
Bytí kde chcu a jak dlouho chcu sice zní obyčejně, ale když je člověk expert na trávení dnů v muzeu a kupování si všech prohlídkových tras v jednom zámku, tak chcete cestovat buď s extrémně tolerantním parťákem, nebo sám, věřte mi.
A necejtíš se osamělá?
Ne. Nikdy. V tom je právě ten vtip. Když cestujete sami, tak ve výsledku nikdy sami nejste.
(A teď nemyslím sebe a svých pět osobností.)
Cestujte sami, je to skvelý. Poznáte nový lidi, každý navštívený místo úplně z jiného pohledu a pohádáte se maximálně tak sám se sebou. A i to je občas potřeba.
Me.
Žádné komentáře:
Okomentovat