Zápisky maturanta, aneb poprvé za osm let se opravdu učím

Jakožto zodpovědný maturant jsem si na dny svaťáku rozvrhla otázky, aby mě 17.5. (držte mi palce, prosím) nic nepřekvapilo. Na každý den mi vycházelo deset otázek (3 z dějepisu, 2 z češtiny, 5 ze španělštiny a pročítání sešitu angličtiny, protože maturuji státně a bude tam vše, co jsme probírali letos). V průběhu jsem naznala, že se mi ta neuvěřitelná tvrdohlavost (aka vždycky udělám, co si umanu) občas docela hodí. To ale neznamená, že to bylo jednoduché...

Den první (čtvrtek, 4.5.): Měla jsem si koupit krokoměr, protože těch kilometrů co nachodím při učení musí být bezpočet. A to jsem se vztekala, že nestíhám cvičit a budu mít málo pohybu. Prd. 
U deváté otázky nastala krize, usnula jsem. Probudila jsem se za půl hodiny ještě unavenější a naznala jsem, že sedět při učení je v mém případě nemožné. 
Odpoledne domů dorazila máma a já přišla o svůj navyknutý systém. Učím se v kuchyni, protože tam cítím nejlepší vibrace/karmu/jing jang/whatever, prostě se mi tam dobře učí. Kuchyni ale začala okupovat ona. Tak jsem přešla na chodbu. Najednou tam taky potřebovala být. Přemístila jsem se do ložnice a řekla si, že je to poslední ústupek, protože v mém pokoji se vážně učit nedá. Zjevila se mezi dveřmi s věšákem a košem plným mokrého prádla. Pohádaly jsme se a já se odsunula do pokoje. V nouzi se dá učit všude. 

Den druhý (pátek, 5.5.): Fakt mě bolí nohy. Mám pocit, že si odšlapávám maraton a nezávidím dívkám z pověstné E55. Odmaturovat musím už jen kvůli tomu, abych neskončila mezi nimi, to bych asi neustála. Doslova. 
Co se vědomostí týká, cítím se jako krmná husa. Je zavřená v kleci a jídlo jí do krku násilím cpou. Tak do sebe cpu informace z dějepisu a modlím se, abych je v sobě těch čtrnáct dní udržela. Také si uvědomuji, že mi osud pro maturitu vybral pekelně nepříhodnou dobu. Padá nám vláda, v televizi začíná MS v hokeji a já si do hlavy cpu Julsko-klaudijskou dynastii římských císařů. A moji kamarádi mají zvláštní smysl pro pravidelnost. Buď píší všichni naráz, že nestíhám odepisovat, nebo moji existenci svorně ignorují. Gratuluji, nenávidím vás. 

Den třetí (sobota, 6.5.): Kvůli nedostatku klidu v celém domě jsem se přesunula na půdu. Jsem ráda, že nematuruji v zimě, jinak bych tam dlouho nevydržela. Taky mě pobavila vzpomínka, že jsem tady kdysi chtěla mít pokoj. Dnes jsem se při štrádování pod nízkými trámy tolikrát bouchla do hlavy, že jestli sedmnáctýho neprolezu, budu to mít na co svést. Fascinovalo mě, že jsem se vždycky flákla na stejném místě a do stejného místa. Pravidelnost se holt musí dodržovat. 
Taky jsem se všemi pavouky, broučky a polomrtvými sršni uzavřela nepsanou dohodu, že jestli nechají být oni mě, nechám na pokoji i já je. Mám z nich opravdu respekt, proto se divím, že jsem se tam zvládla naučit asi sedm a půl otázek. Takhle nějak totiž vypadal můj rozhovor se sršněm, který mi lezl po otázce a posléze i po botě. 

Já: "Hele kámo, já tě sklepnu, protože se tě bojím. Ale neboj se, nebudu tě zabíjet, stejně jsi ještě napůl zmrzlej, ty nebudeš lítat, že ne. Ale fakt jdi pryč, já tě tu nechci. Běž. Jdi!"
Sršeň začal podezřele bručet, ale nakonec se nechal přemluvit. O chvíli později lezl po zemi a já na něj málem šlápla, proto jsem ho chtěla jemně odsunout někam do kouta. Borec se mi přichytl na botu, což mě lehce znervóznilo.
Já: "Pusť tu botu! Přísahám Bohu, že jestli nepustíš tu botu, tak tě zabiju. Já tě reálně zabiju, jestli mě nepřestaneš ohrožovat a je mi jedno, že jsi živé nevinné zvíře!"
Tak ji pustil. Vzlétl a začal mi bzučet kolem hlavy. Následoval jekot, o kterém jsem ani sama nevěděla, že ho dokážu vyprodukovat, a úprk z půdy. Nevím, kde se budu učit zítra, ale tam asi už ne. 

Den čtvrtý (neděle, 7.5.): Dnes jsem zvolila ložnici, posléze opět kuchyni. Moje tělo si ale uvědomovalo, že je neděle a také se podle toho chovalo. Několikrát jsem se přistihla, že po domě sice štráduji s otázkou v ruce, ale myslím na to, jak budu celý zbytek května, června a celé prázdniny (můj život se momentálně dělí na období před a po maturitě) nutit kamarády, aby se mnou jezdili na kole a objevovali krásy Vysočiny. Jestli mě pomalu zrazuje i chození, jsem na tom bídně. 
Taky už mi solidně hrabe. Když jsem se podívala na hodiny jednou, bylo 16:53. V tomto roce nastolil Oliver Cromwell diktaturu ve Velké Británii. Pak 17:13. Pragmatická sankce. Teď je 20:24. Doufám, že v tom roce nastane něco trochu pozitivnějšího, jako je moje svatba, narození prvního dítěte, nebo přestanu vnímat čas na digitálních hodinách jako rok patřící k určité události. 
A došly mi Lotusky - můj systém odměn za neustálé učení, proto jsem si večer dopřála hydratační masku. Fakt skvělá, doporučuju. Když se tím napatláte až po výstřih a po chvilce se podíváte dolů, přilepí se vám brada ke krku. 

Den pátý (pondělí, 8.5.): Ani nevěřím tomu, že umím polovinu všech otázek. Můj mozek se mnou co se týče dějepisu začíná hrát Chubby Bunny Challenge. Čím víc informací do sebe nacpu, tím víc se jich snaží nenápadně vyklouznout ven, horor. 
Dnes jsem opět změnila místo k učení. Odpoledne jsem se přesunula do spodního patra našeho domu, do bytu mých prarodičů, protože jsem si od sousedů přinesla přírůstek v podobě kotěte, které si vyžádalo téměř veškerou mou pozornost. Ono při učení o Nizozemské buržoazní revoluci je zajímavější i flek na zdi, natož náš malý Fredy. Jeho nejvíce zajímala oranžová stuha, se kterou si celé odpoledne hrál a při mém opakování národního obrození usnul. Same, kámo, same. 

Na zbylých pět dnů se můžete těšit v dalším článku. Tenhle už by byl moc dlouhý. 

Pokusím se...

PS: Poznámka o hydratační masce je tajná zkouška, jestli moje kamarádky tenhle blog čtou. Jestli mi v létě oznámí, že neví, co mi dát k narozkám, tak je asi odkážu do jistých končin... Na blog, pochopitelně. 

Jestli už jste odmaturovali - závidím, nějaká rada? Jestli letos maturujete - upřímnou soustrast, to dáme! A jestli vás maturita teprve čeká - nesmějte se, to přijde. A pak se budeme smát my. 

Díky za přečtení! :)