Oživlé plakáty

Čau lidi, 

téma zní trochu hororově (vždyť se taky blíží Halloween ;D), ale nebojte se, strašit vás fakt nehodlám. 
V poslední době (vlastně ne v poslední, vidím to někde každou chvíli) jsem si všimla (na tumblru, na přiznáních), že se některý holky bojí svlékat před svými plakáty, protože si myslí, že jsou v nich zabudované kamerky, nebo si s nimi naopak povídají, dávají jim pusy na dobrou noc atakdále, atakdále. 
Musím se přiznat, že mám v pokoji taky asi milion plakátů, takže bych měla mít teoreticky sklon ke stejným úchylkám jako dotyčné, ale chvála bohu - není tomu tak (kdyby tomu totiž tak bylo, tak bych si s největší pravděpodobností vzala pistol a šla se oběsit do rybníka). Upřímně vždycky když vidím nějaký příspěvek na toto téma, s chutí se zasměju, protože nic jiného se v takových případech skutečně dělat nedá. Ať už v této problematice patříte do kategorie úchyláku, nebo vytlemených ptáků (to jsem napsala jenom, protože se to rýmuje, chápejte jako kategorii normálních lidí, který se tomu smějou), určitě si přečtěte moje vysvětlení, proč patřím do kategorie druhé: 

1. Je to papír proboha

Pojďme se prvně pobavit nad tím, jak se někdo bojí převlíkat před plakáty, protože si myslí, že je skrz plakát někdo sleduje (nejlépe ta osoba, co je na něm vyobrazená, cha, cha). 
Jestliže mezi ně patříte, nechte mě vysvětlit rozdíl mezi fotkou a reálnou osobou. 
Jediná podobnost mezi těmito dvěma objekty je totiž ta, že daná osoba v určitou chvíli zapózovala, aby fotografie mohla být pořízena A BACHA - nyní se nám podobnost zcela rozchází. Osoba, která na fotce byla si dál žije svým životem (ne, nesedí za monitorem s popcornem v ruce aby mohla sledovat vaše ladné pohyby při převlékání) a fotografie jde do oběhu, stáhne si ji nějakej časopis, zvětší, hodí na divně lesklej papír kterej se strašně rád trhá když ho VELICE OPATRNĚ vyndáváte, abyste si ho mohli nalepit na zeď a pak se při každém oblékání bojácně otáčet, protože jste přesvědčeni, že vás tím plakátem někdo sleduje (fuck logic, když se bojím, tak ho tam nedávám ne). Každopádně rozdíl mezi papírem a člověkem je jasnej - kapišto? Fajn, jdeme na druhý bod. 

2. Nikomu to neříkejte 

Druhá kategorie lidí, kteří si s plakáty povídají už není tak vtipná, spíš, jakbychtořekla, úsměvně smutná. Nebudu vám vyvracet, abyste si povídali s plakáty, třeba je to kvůli tomu, že nemáte žádný kamarády (oh, sorry, ale kdo by se chtěl kámošit s lidma, co mluví s plakáty /jo to bylo hnusný, pardon O:)/ ), anebo je máte, ale nevěříte jim dostatečně na to, abyste jim mohli říct všechno (sorry again, ale jsou to pak skuteční kámoši?), ANEBO je se svými plakáty tajně pomlouváte (v tom případě tleskám, můžete si bejt jistý, že plakáty to nevyzvoní). Každopádně jestli jste pochopili rozdíl mezi papírem a člověkem, který jsem vysvětlovala v předchozím bodu (když vás plakát nepozoruje, tak vás asi nemůže ani slyšet - PŘEKVÁÁÁPKO, sorry za zkažený dětství/dospívání/stáří/Vánoce atakdále), ale stále hodláte v povídání si s plakátem povídat (případně ho líbat, nepřevlíkat se před ním atakdále), mám pro vás poslední radu: NIKOMU TO NEŘÍKEJTE (ani na přiznáních - fajn, jednou to pobaví, ale číst to tam stokrát až taková zábava není). Jo, ale nestyďte se za to, já si povídám se psem (ale bacha, je to tajemství, DĚSNĚ tajný, pšššt :3).

Okey, možná přehodnotím první bod, před tímhle bych se taky bála převlíkat.

Tak, snad se vám článek líbil a snad taky nikoho neurazil, pač to jsem neměla v žádným případě v plánu (berte to s humorem ;D). Každopádně budu ráda za každou odezvu :))

Adios!