Nevím, dál.

- Vypadáte unaveně.
+ Jó. Ale já jsem odpočívala v srpnu...
- No. Tak to máte naodpočíváno do zásoby.

- Co by vám teď udělalo radost? 
+ Nevím, dál. 

Jindy teda moje psychoborka mívá snadnější dotazy...

....

Chodit do školy, mít dobrý známky. "Nepředvádět se", ať už to znamená cokoliv. Nebýt drzá. A moje oblíbené "šoupat nohama, když mluví dospělí". Nedělat ostudu, protože co by tomu řekli lidi. Vystudovat, získat titul. Mít dobrou práci a vydělávat dost peněz. Zadání života, který mi bylo od mala vtloukáno do hlavy, mělo vždy celkem jasný obrysy. 

Já si k němu přidala jen pár drobností. Být vtipná a pohotová, protože jsem měla v dětství pocit, že s nosem jako bambulka a špičatou bradou je to větší sázka na jistotu, než čekat, až se z káčátka vyklube labuť. To se naštěstí nepotvrdilo, takže vtipnou labuť beru. Být dobrá kamarádka, umět naslouchat a podat pomocnou ruku. A hlavně. Dělat něco úspěšnýho.

Jak se úspěch měří? Uznáním, pochvalou, oceněním. Dobrej pocit až na druhým místě, hlavně se soustředit na výkon. Založit projekt, který bude na Instagramu dávat mladým lidem zprávy do kontextu? No jasně, sem s ním! Dostaneme Kříšťálovou lupu. Vloudila se mi tahle myšlenka do hlavy o pár sekund dřív, než jsem si stihla pomyslet, jaký potenciál má projekt pomoci mladým lidem, kteří v dnešním světě přehlceném informacemi trochu tápou. Hlavně to dělat s vyšším cílem, ne jen pro radost. Výkon, výkon, výkon. 

Možná  Rozhodně i kvůli tomuhle nastavení jsem se letos na jaře dostala do bláznivého kolotoče tří pracovních projektů, psaní diplomky a učení se na státnice. Nevím, na jaký pohon v té době moje tělo jelo, nicméně v létě brzdilo pádem na držku. Týden v nemocnici a následná rekonvalescence na Vysočině mi dobila baterky a já se zase cítila jako královna světa. Chvilku. Krátkodobá změna není řešením dlouhodobých problémů, řekl by určitě někdo chytrej a já tak postupně řeším trable s nepozorností, zapomínáním a neschopností se soustředit delší dobu v kuse. To vede k opakovanému kontrolování všeho, panikám, že jsem na něco zapomněla a úzkostem. Yay. Ráda bych řekla vítejte zpět, ale vy jste si asi jenom schruply. Tohle všechno mi do celýho slavnýho výkon, výkon, výkon trochu hází vidle. 

- Tohle je potřeba zastavit v zárodku, nebo se vám rozjede OCD. 

Super. Dnešní sezení s psychoborkou začalo jednoduchými otázkami a pokračuje ještě jednoduššími radami.

- Až dojdete domů, nic nekontrolujte a odměňte se za to.
+ Ale čím? 
- Co byste chtěla dělat? 
+ Jít do muzea. Ale mě stresuje, že si musím číst všechny ty tabulky. Je jich tam hodně. Už ani nečtu Respekt, protože nezvládám přečíst všechny články a cítím se blbě.
- A musíte to číst všechno?

Od psychoborky odcházím s pár kolonkama v hlavě. Musím. Nesmím. Měla bych. Chci? 

Měla bych letět rovnou domů. Musím dnes dopsat článek na Paměť národa, čeká mě porada, zubař, vyřídit maily, obvolat hosty, ideálně rozepsat rešerši na rozhovor příštího týdne. Navíc jsem měla s psychoborkou sraz v půl osmé ráno a doma jsem se stihla tak akorát vzbudit a oblíct, takže by se mi šikla i snídaně. Cestou na metro kouknu na mobil a na účtu popularizujícím literaturu na mě vyjede fotka hrobu Karla Havlíčka Borovského.

Mám ho na dosah nejen v mobilu, ale i fyzicky, stojím kousek od Olšanských hřbitovů. A tak tam jdu. V dešti, v pracovní den, hladová. Měla bych dělat milion věcí, ale chci jít stát před hrob Karla Havlíčka Borovského a rozjímat o nesnesitelný lehkosti bytí. Nebo prostě jen zmoknout a nachladnout, vyberte si.

Najdu ho asi až napopátý, ale jsem tu. Stojím před podobiznou týpka, který umřel, když měl o devět let víc než teď já. Měl tmavý vlasy a oči, ostrý rysy a zajímal se o politiku a literaturu. Jo, toho bych swipla doprava. 

Dobu prostě jen koukám a myšlenky radši nevnímám, protože jich je tolik, že by mi z nich mohla prasknout hlava. 

....

Ten asi nedělal co musel, jenom co chtěl. No jo, ale on chtěl dělat samý sofistikovaný věci. Zakládal noviny, kritizoval vládu, psal elegie. Co dělám já? Je mi pětadvacet, mám hotovou školu, dobrou práci a stejně nevím. Nejsem dost chytrá, nemám dost velkej rozhled, nemám názor na izraelsko-palestinský konflikt, a i když mě politika baví a zajímá, často se přistihnu, jak místo sledování nejnovějších zpráv radši zapnu Přátelé nebo skroluju na Instagramu. Co bych chtěla dělat? Pracovně? Nějaký další projekt. Ale musí být fakt chytrý a promyšlený. Výkon, výkon, výkon. A co třeba radost, radost, radost? Nevím, dál. A lidsky? Asi občas vypsat svý pocity na blog. Ale nemůžu, protože mi v draftech visí vtipný příhody z loňské návštěvy Řecka, na který jsem úplně zapomněla. A nemůžu zveřejnit nově napsaný článek, když jsem nedopsala rozepsanou sérii. Ale můžu. Co dál? Taky bych občas chtěla psát na blog vtipný příhody jako dřív. Co mi brání? Magisterský titul z politologie. Ale no tak. Dělám v DVTV, nemůžu si na blog vypisovat kravinky. Ale no tak na druhou. Šašek nemůže bejt zároveň královna. Říká kdo? Nevím, dál. 

....

A pak radši zas jen čumím a myšlenky neposlouchám. Je to trochu začarovaný kruh. Jestli lidi jednou na něco dojedou, tak je to pocit vlastní důležitosti. Není vlastně skoro všechno úplně jedno? 

+ Tady na to asi nepřijdu co? 

Tyvole, já si povídám s hrobem. Protočím sama nad sebou oči. Ve stejnou chvíli kousek od sebe zahlédnu černou šmouhu a málem mě klepne. Znamení? Ne, veverka. Uf. 

Pořád prší a mně začíná být zima. Nesnesitelnou lehkost bytí ani smysl života se mi před hrobem novinářského velikána vyřešit nepodařilo. To je ale překvapení. Naposled se zaposlouchám do myšlenek. 

Dělat něco, co dává smysl. To přeci dělám. Všechny projekty, ve kterých se pohybuju, mají smysl i přesah. Dělat něco, co dává smysl mně. A taky radost, radost, radost. Ajo...

Déšť začíná být otravnej. Chce se mi čůrat, vlasy mám zplihlý a přilepený k hlavě, veverka už zalezla a mně dojde, že se se svým skoro půlhodinovým stáním u hrobu za chvilku přehoupnu z kolonky "cool tajemná dívka u rovu otce žurnalistiky" na "blázen, který chce ukrást svíčky a vykopat dvě stě let starou mrtvolu". 

+ Tak já zas někdy přijdu. 

Oznámím jeho kamenné tváři a vydám se k bráně s ambiciózním cílem, že půjdu stejnou cestou jako sem a trefím tam na poprvé. No.. Tak až příště.

....

A hádanka na konec. Ze všech mých životních okamžiků, kdy myslíte, že mě zastaví lidi z Refresheru a chtějí si nafotit můj outfit? 

A) Když mi to sluší nejvíc na světě a cítím se jako bohyně. 

B) Nikdy.

C) Když jdu brzo ráno z terapie, mám za sebou asi šest hodin spánku, místo čoček mám brýle, nejsem namalovaná a hodinu v dešti ťapu po hřbitově, takže vypadám jako zmoklá slepice. 

Takže až na jejich Instagramu uvidíte někoho v top fitu s výrazem hladový zombie, nejsem to já, je to moje zlý dvojče Réza, která se mnou sdílí akorát skvělý vkus na oblečení a psychický trable. Dík a pa.