+ To tě tak sejmula smrt cizího týpka z Ameriky?
- Nebyl z Ameriky, ale z Wolverhamptonu. Ve Velký Británii.
A byly doby, kdy tenhle cizí týpek spolu s dalšími čtyřmi byl moje všechno.
Vlastně si trochu přeju, abych místo narození Liama Payne netušila. Abych nevěděla jeho druhý jméno, jak se jmenují jeho sestry a rodiče, z čeho měl dřív fobii a jaké zdravotní problémy ho trápily, když byl malý. A taky abych neznala nazpaměť každou píseň, kterou One Direction ve své relativně krátké době působení nahráli. Rozhodně bych teď byla taky šťastnější, kdybych při poslechu jejich písní na první dobrou nepoznala, který z kluků zrovna danou pasáž zpívá. Jenže tohle všechno bohužel moc dobře vím.
Fenomén One Direction do Česka dorazil během roku 2011. Já v srpnu toho roku oslavila třinácté narozeniny, takže mě tahle britsko-irská chlapecká skupina sejmula plnou palbou. Ne, že bych se tomu nějak bránila. A i když mi 1D z aktivního života postupem času vymizeli (částečně protože původní 18 měsíční pauza trvá pomalu devět let a částečně protože ty výšky se samy nevystudovaly, nájem se sám nezaplatí a dospělý život se zkrátka sám neodžije), nikdy jsem se netajila tím, že až - protože jednou ten den prostě musí přijít - se dají znovu dokupy (třeba jen na jedinej vzpomínkovej koncert), tak budu v prvních řadách zpívat a křičet nadšením, i kdyby mi v tu chvíli bylo šedesát a za pasem jsem měla kyslíkovou pumpu. Jedna z životních jistot zkrátka byla, že tyhle dveře nejsou zavřený, ale polootevřený.
Jenže tyhle dveře se minulý týden zavřely nadobro. A já od tý chvíle nemůžu přestat myslet na tu třináctiletou Brhi ve mně, který se zhroutil svět.
Truchlit nad smrtí někoho, koho jsem v životě neviděla, ale kdo zároveň formoval velkou část mého života, je zvláštní. Člověk musí poslouchat necitlivé poznámky, jak si za to mohl sám, že nemá smysl takový typ smrti oplakávat a že jeho smrt je v porovnání s jinými problémy světa marginální. A tak nejen, že se do roku 2011 přesune prostřednictvím 1D písniček, které už mu týden v kuse jedou furt dokola, ale dokonalou 2011 experience dokresluje šikana od lidí, který to prostě nechápou. Nebo možná ani nechtějí pochopit, že se teď miliony fanoušků cítí, jako by jim umřelo kus dětství a část jich odešla s ním.
Moje dospívání nebylo zrovna šťastné období. Vztahy v rodině ani ve škole nebyly ideální, takže s pubertou mám spojenou hlavně samotu. Dlouhé hodiny jsem trávila na půdě s hromadami časopisů a 1D písniček, psaním fan fiction a doufáním, že se z tý zaprděný vesnice uprostřed Vysočiny jednou dostanu aspoň do Prahy. Malá Brhi tehdy dospívala s pocitem, že nikoho jinýho kromě těch pěti kluků a svých psů na světě nemá. Takže smutek z toho, že jí tahle velká životní jistota z minulosti odešla navždy, je za mě na místě. Liamova smrt navíc triggerovala stará traumata, o kterých jsem si myslela, že už jsou vyřešený. Nejsou.
Úplně stejně to proto trápí tu šestadvacetiletou Brhi. Protože kromě toho, že tu musí být pro tu třináctiletou, musí rozdýchávat i paniky a úzkosti, které jí vzpomínky způsobují. To všechno za normálního provozu práce, vaření, uklízení a chození cvičit protože se toho přeci tak moc nestalo.
A ve volných chvílích všech těchhle hoven je jí za obě své verze prostě hrozně smutno. Smutno, že umřel syn, otec sedmiletýho kluka, strejda, kamarád a člověk, který tolika pubertálním holkám dokázal vykouzlit úsměv na tváři. Za což mu patří jedno obrovské díky. A strašně moc ji mrzí, že ze všech lidí, kteří ho teď oplakávají, se nenašel ani jeden, který by mu v rozhodující chvíli dokázal pomoct v tom jeho smutku.
Snad už je Ti dobře. Mrzí mě, že jsi umřel s tím, že tě tolik lidí nesnáší. Měj se tam co nejlíp.
Všechny verze Brhi, říjen 2024, kolorováno
PS: Zkontrolujete svý kamarády Directionery. Je nám teď fakt docela na hovno.
Žádné komentáře:
Okomentovat