Dánsko, Nizozemsko, Belgie. To byl můj původní plán na léto. Mezi těmito státy jsem se měla pohybovat vlakem a kromě hlavních měst všude objevit aspoň jedno město navíc. Hledala jsem si vlakové spojení a v poklidu plánovala prvních deset dní v srpnu.
A pak jsem se jednou v červnu probudila.
Jedu do Santiaga, proběhlo mi hlavou, ještě než jsem otevřela oči a já se jala googlit, co vše pro takovou cestu potřebuju. Půjdu z Porta, za deset dní jsem v Santiagu, to bude žůžo.
Na takovou cestu je potřeba se připravit, že ano. Tak jsem se šla projít. Šla jsem po Staroměstským náměstí. Blbě jsem šlápla na jednu z kočičích hlav, kotník se mi zkroutil, křuplo mi v něm a bylo vymalováno. Ale já jsem holka šikovná, řekla jsem si. Já to rozchodím.
První týden bolest celkem ušla. Druhý týden ještě taky. Třetí se to začalo zhoršovat. A po měsíci jsem se zatnutými zuby pajdala na pohotovost, protože to nešlo. Tam mě seřvali, proč pajdám až teď, nohu mi obvázali a zakázali na tři týdny chodit. To bylo dva týdny před plánovaným odletem do Porta.
Letenky jsem ještě neměla, protože co můžeš udělat teď, můžeš udělat aj zítra, za týden, nebo den před odletem. Dopajdala jsem domů, sedla si na zadek a přemýšlela, co dál.
Mám kupovat letenky do Porta a Santiago risknout?
Mám koupit letenky jen do Porta a chillovat tam?
Mám vůbec někam kupovat letenky?
Samé otázky, jak by řekl klasik...
Rozhodovací paralýza týkající se dovolené byla horší než vybírání filmu na Netflixu. Dalo se proto dělat jediné - jit na Kiwi, zaklikat data plánované dovolené a zvolit nejlevnější variantu.
Hm, Atény. Tam jsem nikdy nebyla a nikdy jsem tam nechtěla. Ok, jedu, pokrčila jsem rameny.
(Tady bych ráda vložila poznámku, že si myslím, že jsem ve spoustě směrů opravdu chytrý člověk. Věci jako přemýšlení nad průměrnou teplotou na jihu Evropy uprostřed léta a počet turistů v jedné z nejoblíbenějších destinací, ale už bohužel můj mozek nepojme. Aspoň, že jsem si vzala kšiltovku.)
Tohle bylo jednoduchý, říkala jsem si spokojeně, když jsem deset dní před odletem sehnala i směšně levné ubytování.
Jojo, asi stejně jednoduchý jako chytit covid týden před odletem, zasmál se osud/ďábel/Rampelník/nevím kdo dohajzlu a na antigenu se mi objevily dvě čárky.
Někdo to na mě plivl buď v té zpropadené nemocnici, kam jsem dokulhala s kotníkem, nebo na koncertě Harryho Stylese. Ano, šla jsem tam s obvázanou nohou, ale pardon, tam bych se doplazila i ze smrtelné postele.
Tak jak tak jsem naštěstí nic přebookovávat nemusela. Tři dny jsem přečkala nesnesitelnou bolest zad a konec izolace mi vycházel přesně na den před odjezdem. A já měla během covidových bezesných nocí alespoň čas si tak třikrát (no dobře, možná sedmkrát) pustit muzikál Mamma mia, abych nasála atmosféru. Protože přesně takhle měl můj pobyt probíhat, že ano.
A jak probíhal ve skutečnosti? O tom zas v dalších dílech...
Žádné komentáře:
Okomentovat