Vykašli se na to. Nemá to cenu, fakt. Půjdeš jindy. Rozmlouvá mi ďábelský hlas návštěvu u nového zubaře, když se v šest ráno horko těžko probouzím do podzimního rána.
Drž hubu, prosimtě. Okřiknu ho. Nechce se mi, ale tohle je jediná zubní klinika z celé Prahy, která mi nedala košem. A na rodnou Vysočinu si kvůli preventivním prohlídkám nehodlám dělat výlety ve všední dny.
Z postele jsem se sice vykopala relativně včas, ale ne dost brzy na to, abych se ještě před odchodem stihla nasnídat. Tak to holt dnes bude dvojité peklo - návštěva u zubaře a ještě k tomu hladová.
Pouštím si do uší playlist ABBA, protože jsem od nich už žalostně dlouho nic neslyšela a letím na tramvaj.
A vidím hovno za 3... 2... 1... Odpočítávám v hlavě vteřiny před tím, než se mi po vstupu do budovy kvůli roušce zamlží brýle. Dnes to stihly za vteřinu a půl, nový rekord. U pultíku nahlásím sestře svoje jméno a víceméně poslepu doťapkám na židli v čekárně. Zamlžené brýle si radši sundám a dál poslouchám překvapivě ABBU, která v pozadí hraje i pacientům zubní kliniky.
Nesnáším návštěvy zubaře, vždy si vzpomenu na hodiny, které jsem strávila v křesle brněnské stomatologické kliniky. Dost možná by se hodiny daly přepočítat na měsíce, nebo minimálně na dny. Z přemýšlení nad stupnicí, jak moc nenávidím zubaře, mě vytrhne postava v zubařském mundúru, která přistoupí k pultíku recepce a na něco se ptá. Bez brýlí si sice jasně vidím maximálně na špičky bot, ale tahle osoba, i když v mlze, je mi nějak povědomá.
Po chvilce mžourání mi to dojde - s tímhle panem zubařem jsem se pár let zpátky potkávala na gymplu! Tyjo, že se s někým z útrob Vysočiny potkám v ordinaci na Praze 6, by mě teda nenapadlo.
Nejen gympl. Zašeptá mi otravný hlas v hlavě, který mě ráno přemlouval, abych nikam nechodila.
Co?!
Neznáš ho jen z gymplu. Prudí zas.
Co? Jo počkej... Nene! Dojde mi a fakt se snažím nesmát se nahlas.
Jo. Milovala jsi ho na základce. Řekl ti, že máš hezký brýle. Pamatuješ?
Jo, ale nejsem si jistá proč. Zavrtím hlavou. Mít ve svý hlavě rozdvojenou osobnost je radost. Ale já jsem stejně objednaná k nějaké doktorce, takže je to jedno.
"Tak si pojďte, pan doktor už Vás čeká," zavolá mě po chvilce sestřička.
Pan doktor? Jasně, že pan doktor. Proč jít k paní doktorce, když můžu jít ke člověku, po kterém slintalo moje sedmileté já. Směju se pod rouškou a říkám si, že by tohle byl slušnej začátek nějaký béčkový romantický komedie.
Céčkový. Ozve se hlas a já vstoupím do ordinace.
"Dobrý den, ruku Vám asi vzhledem k situaci nepodám, ale jmenuju se - XY -. A musím se zeptat - nemáte sestru?"
On si pamatuje tvOJI SESTRU, ALE TEBE NE?! Rozeřve se mi v hlavě hlas.
"Jojo. A my jsme spolu chodili na gympl," odpovím a hlas v hlavě si odfrkne.
No, to seš teda slečna tajemná, jen co je pravda.
"Fakt? Já si ty mladší ročníky až tak nepamatuju," opáčí pan doktor.
Tak hlavně, že si pamatuješ její sestru.
"Víte, že jste můj první pacient?" řekne mi pak během vyšetření.
No, to dá rozum, když je osm ráno.
"Jakože první vůbec?"
"Jo, první den v nový práci, první pacient."
Ooooo. Náhoda? Nemysl... Počkej, umí to vůbec?!
Umí. A po chvilce dokonce vypadá, že si vzpomněl, že na tý základce kromě mé sestry potkával i jedno brýlatý pískle. V ordinaci zase hraje ABBA a já se furt v duchu směju. Vesmír si ze mě prostě občas dělá srandu.
Někam sem by se teď hodil nějaký supr čupr happy end, což? Well. Přežila jsem trhání osmiček. Příští týden snad přežiju vyndávání stehů. A pak možná i přestanu nesnášet zubaře.
Žádné komentáře:
Okomentovat