Znovu zakmitám obočím a vypláznu na sebe jazyk, což mi můj odraz v zrcadle okamžitě oplatí. To obočí je vážně hrozný. Nevím, jak jsem mohla dostat tak hloupej nápad a vytrhat si ho do krátké žížalky, která z dálky vypadá jenom jako malá hloupá tečka. Krom toho je každé jiné a nějakým čarovným způsobem jejich tvar ještě víc zdůrazňuje můj nos ve tvaru bambuli a špičatou bradu. Když se usměju, na tváři se mi vytvoří ďolíček a půl a všichni v okolí dvou kilometrů jsou oslněni září mých rovnátek. Jenom u nich se můžu spolehnout, že do pár let zmizí. Je mi trapné si nechat obočí dorůstat a s tím zbytkem bohužel nemůžu nic dělat. Pročísnu si nepoddajné vlasy, na kterých to ale stejně není vůbec znát a píchnu se do bříška, kterému by trocha cvičení neuškodila. Je mi jen třináct a nesnáším se.
Dnešek by měl bejt docela pohodovej, přemítám si v hlavě zatímco kráčím nahoru po schodech do druhého patra. Najednou se mi smekne noha a já ležím jak dlouhá tak široká na odpočívadle mezi jednotlivými rameny schodů.
"Co to sakra?" nadzvednu se na loktech a snažím se zjistit příčinu mého epického pádu.
"No to si děláte pr..." chci říct, když si uvědomím, že jsem uklouzla na listu jedné z kytek, která odpočívadlo zdobí, ale přeruší mě hluboký mužský hlas. "Jsi v pořádku?!"
Vzhlédnu a zjistím, že se nade mnou tyčí sám zástupce ředitele. Bezva. Bezva, bezva, bezva!
"Uh... jo... teda ano," odpovídám, zatímco se složitě zvedám ze země. Nejsem, všechno mě bolí, do hajzlu!
"Brý den," vymáčknu ze sebe křečovitý úsměv, když kolem něj procházím a potlačím nutkání nakopnout květináč tý pitomý kytky. Do druhých schodů už se vybelhám jen s vynaložením všech svých sil.
"Co je?" zeptá se mě Kiki překvapeně, když s povzdechem dosednu na parapet, kde máme nad celou třídou perfektní rozhled.
"Jsem spadla," oznámím jí a pokusím se narovnat naražená záda. Faktem je, že naražené mám celé tělo, ale co už.
"Jak?" vykulí oči, protože je na mě vidět, že to nebylo pouhé zakopnutí.
"Jsem uklouzla na listu od kytky," udržím vážnou tvář, ačkoli tuším, že Kiki na tom rozhodně nebude stejně. Překvapivě mám pravdu, a tak se po chvilce přidám k jejímu záchvatu smíchu.
"Si představ, kdyby z těch schodů spadla Vlezdoprdelka," navrhnu a obě opět propukneme v smích.
"By nespadla, bych ji zkopla," podotkne kamarádka a já se ušklíbnu.
"Vždyť má airbagy," poukážu na její tukové polštářky chránící její zadek a obě opět propukneme v záchvat smíchu.
"Proč vlastně říkáš Dwarfovi Dwarfe?" zamyslí se Kiki při obědě a já se podívám na prcka vedle sebe.
"Je maličkááá," zašišlám na ni a ona se na mě zazubí.
"A proč já nemám přezdívku?" ptá se Kiki dál a já se zamyslím.
"Jsi hezká a chytrá, na to není přezdívka, to jsi prostě ty," uvědomím si a ona spokojeně kývne. Taková odpověď by se asi líbila každýmu.
"Nebo ti můžu říkat Kiri. Kiri, kiri, kiri," zanotuju známou reklamu a ona mě pod stolem kopne.
"Huso!" otituluje mě a já na ni vypláznu jazyk. "Taky možnost!"
Žádné komentáře:
Okomentovat